to jsem já..

to jsem já..

Ráda poznávám svět..užívám si poutě po cestách i necestách...protože právě ta cesta je cíl..
Dendy Hořínková

Expedice Srí Lanka 2012

...začala více se štěstím, než s rozumem
Neděle, 9. 9. 2012 v 16:05 odlet z Ruzyňského (dnes již Havlova) letiště. Všechno sbaleno do krásného 45l malého batůžku, ready to go. Na Dejvické jsme hodně brzy a tak zajdeme ještě na bagetku. Rozjímáme nad průvodcem a čas plyne jak voda. Probereme se, když nám do odletu zbývá 1,5h. Stále máme dost času, na letišti jsme maximálně za 20 minut. Pohodově dorazíme na starý terminál 1, najdeme náš check-in a vyndaváme pár drobností s sebou na palubu. Chlapík od check-inu na nás najednou houkne s otázkou, jestli letíme do Dubaje. S úsměvem odpovídáme, že ano. Načež nám je odpovědí, že za 7 minut zavírají. Krve by se v nás nedořezal a mé cestovatelské ego kleslo na nulu. Check-in zavíral ne 30 minut před odletem, nýbrž celou 1 hodinu! Celí zděšení dáváme pánovi pasy a posíláme batůžky do podpalubí. Můj krásný drobeček má pouhých 7,5 kg :-) (ovšem samozřejmě bez mé rozmilé 2,5 kg těžké zrcadlovky, kterou si beru na palubu). 
No, mé ego je sice na dně, ale naštěstí má maličkost se šťastně odebrala na pasovou kontrolu. 

Poválečný sever Srí Lanky ještě voní střelným prachem

O severu Srí Lanky se všude dočtete hrozně málo a všechny zdroje uvádí jak přes kopírák stejné informace. Trochu o původu Tamilů a historii válečného konfliktu s Tamilskými Tygry. Počáteční nadšení z nově zakoupeného Rough guide s rokem vydání 2011 opadlo velmi rychle. Bláhová to byla myšlenka, že se tu dočtu něco o současné situaci na severu. Při podrobnějším zkoumání literatury jsem zjistila, že jde o pouhý překlad anglické verze průvodce z roku 2009, kde jsou, světe div se, některé informace dokonce až z roku 2005! Nicméně oficiální informace zněla jasně, v roce 2011 se sever otevřel i pro turisty. Všude se člověk dočte o strach vyvolávajících zaminovaných oblastech, které nejsou označeny, neboť další neštěstí v podobě Tsunami je v roce 2004 nekontrolovaně roznesla mimo vyznačená teritoria. Pocit nedostupnosti vyvolávají i informace o zakázaných zónách, které jsou střeženy ozbrojenými vojáky. Když si navíc uvědomíte, že poválečná městečka nabídnou pravděpodobně smutný pohled na chudý kraj a zničené domky, člověku se tam dvakrát nechce, přecijen je to dovolená a ne srdceryvná reportáž do BBC. To ale vysvětlujte batůžkáři, který chce jet tam, kam nejezdí ti neoblíbení komerční turisté. 
Cesta do Jaffny, hlavního města tamilského severu, trvala  Trinkomale asi 7 hodin, což není zas až tak hrozné. Místy fungl nová asfaltka je rychlá a pohodlná, ale jinak je cesta téměř všude ve výstavbě a opravě, takže často se jezdí prašnou alternativou. O rekonstrukci hlavního tahu na sever se dočtete už i v těch starých průvodcích, takže zřejmě cestu spravují už deset let a věřím, že dalších deset budou. Při vjezdu do severní oblasti je vojenská kontrola. Ozbrojení samopaly procházejí vojáci všemi autobusy a prohlíží zavazadla. Bílé tváře musí dokonce vystoupit, nechat si okopírovat pas a vyplnit formuláře o návštěvě včetně hotelu, kde přespí. Náš řidič už netrpělivě poklepával nohou, když vojanda vyplňovala formulář. Vše je v pořádku a tak pokračujeme na sever. U předních dveří s námi jede policista. Nevím, zda je to nějaké bezpečnostní patření, nebo jestli se jen svezl do práce, ale jel s námi až do Jaffny. Krajina je tu rovná, spíše suchá a zřejmě ne výrazně úrodná. V křoví se občas mihne silueta rozbořeného opuštěného domku domku. Na druhou stranu se tu najdou i satelitní vesničky řekla bych západního typu. Na střeše mají občas nápis vyjadřující humanitární organizaci, která zasponzorovala výstavbu satelitních domečků. Byly to malé jednoduché, ale pěkné domečky. 
Hned u nádraží v Jaffně je ostrůvek uprostřed rušné silnice, kde je nápis "Turist Police". Protože nevíme, kde hlavu složit, jdeme si tam pro radu. U stánku s plachtou stojí pět policistů. Ptám se na nějaké ubytování a oni na mě čučí a ani slovo mi nerozumí. Zezadu se prodere policista a ptá se anglicky, co chceme. Celkem rychle porozuměl a po delší poradě s ostatními ukázal směr a řekl "Ceylon Bank". Nemělo smysl ptát se na cokoliv dalšího a tak odcházíme daným směrem. Potkáváme spoustu bank, al ubytování žádné. Vzdáváme to a jdeme za tuktukářem. V průvodci píší o ulici Kandy Road, kde jsou nějaká ubytovadla. Tuktukář nerozumí anglicky, ale jméno ulice pochopil. Cenu jsme taky nějak domluvili a tak jedem. Podél ulice jsou občas nějaké domy, ale nevypadá to zrovna dobře. Zastavujeme u jednoho, kde je cedule guest house. Je to stará koloniální vila, omítka padá, ale co už. Na schodech sedí muž a když se ho ptáme, jestli má volný pokoj, tak odvětí, že má plno. Nechápu, jak v takové barabizně může mít plno, ale nezkoumám to a jedem o dům dál. U krásné koloniální vilky s nápisem Sarras je bezzubý manažer, který šišlá, že má volný pokoj. Spokojeně usmlouváme cenu na 1300 Rp za noc. 
SriLanka_Jaffna_Sarras (1 of 1).jpg
Celkově na severu nejsou žádné výrazné krásy, ale drobná zajímavá místěčka tu a tam. Ideální na půjčení motorky a prozkoumání po vlastní ose. Kéž by to bylo ale tak jednoduché. Motorku nám nikdo nechce půjčit a místní lidé se nám nezvykle straní, jako bychom nosili ďáblův znak na čele. V zemi, kde se o nás tuktukáři perou (a to doslova!), tak tady na severu se perou o to, aby s námi jet nemuseli. Vždycky se začali dohadovat, který chudák nás tedy odveze. Probémem je zřejmě o problém s angličtinou, který je tu znatelný. Lidé moc anglicky neumí, školství tu šlo poslední desítky let z kopce. Nicméně na každém kroku jsme cítili cosi ve vzduchu, lidé se tu ještě bojí neznámého, cizího, nejsou přívětiví ani usměvaví. Ve vzduchu je cítit zbytky střelného prachu a nejistoty. Sem tam je vidět pozůstatek války v podobě zničených a vypálených budov. 
SriLanka_Jaffna_church (1 of 1).jpg
Nejvýraznější historický monument v podobě dánské pevnosti je téměř srovnán se zemí a místní jej postupně křísí. Část pevnosti už je opět v původním stavu. Nové opracované kameny září a mají krásnou strukturu usazených korálů. Každý kámen, jak leží vedle sebe, má úplně jinou kresbu. Je to přehlídka podmořského světa. 
SriLanka_Jaffna_monk (1 of 1).jpg

Point Pedro probodne nejen pohledem

Z Jaffny jezdí do Point Pedro autobusy pravidelně několikrát denně. Brzy ráno jsme na nádraží a hledáme správný autobus. Chvilku pobíháme po nádraží, než najdeme ten správný. Hned vedle je bistro, zaskočím tam koupit nějakou snídani na cestu. Poprvé tu vidím prodávat palačinky s kokosem. Beru na zkoušku čtyři a ještě nějaké osvědčené pečivo. Vycházím z bistra a co nevidím! V cestě mi stojí paroháč. Roztomilý daněk ode mě stojí asi metr a navypadá, že by utíkal. Celá rozčarovaná na něj chvíli hledím, než vyleze chlapík z bistra a začne mu dávat pečivo. Daněk se vůbec neostýchá a bere si pečivo přímo z ruky. Máme ještě chvilku čas, než autobus odjede, a tak si dáváme ještě čajík. Posedáváme na lavici před bistrem a s úsměvem pozorujeme daňka, jak čeká na baštu. I zželelo se mi roztomilého paroháče a Vytáhuji kousek pečiva. Krmitel je daňkovi tedy úplně lhostejný, natahuje krk a slastně žvýká vyžebrané pečivo. 
DSC_0138 (kopie).jpg
Bus už frká, bude se vyrážet na cestu. Nastoupili jsme do polorázdného autobusu, postupně se ale naplnil až přeplnil. Autobus už byl úplně natřískaný. Na zastávkách čeká stále víc a víc lidí a my už ani nikoho vzít nemůžem. Přijíždíme do městečka a čekáme, kdy autobus zastaví a vyloží všechny pasažéry. Stavíme na náměstíčku, kde bych čekala, že vystoupíme, ale opět přiskočí pár lidí do budu a jedeme dál. Mezi domky už občas prosvitne moře, my se ale stáčíme směrem od moře pryč. Po pěti minutách jízdy vjíždíme na nějaké tržiště. Je tu hrozně moc lidí. Zdá se, že je tu nějaká slavnost. Jdeme směrem ke chrámu, ale nechtějí mě pustit branou dál. Vyhoštěná chvilku koukám zpoza mříží brány a pak se jdeme podívat po okolí. Lidé tu n nás hledí dost nepřátelsky. Vůbec se tunecítíme vítáni, nikdo se neusměje, místní nás jen propichují pohledem. Najednou vidím v dálce přicházet ozdobeného slona kývajícího hlavou nahoru a dolů. Před ním jde krátký průvod, kde jde pár rodin se syny, kteří jsou obtěžkáni zdobnou dřevěnou konstrukcí a matky nesou obětní mísy plné ovoce. Všichni na nás hledí jako na nevítané hosty. Jak se slon přibližuje, zjišťuju, že to vůbec není slon. Dřevěná konstrukce uvázaná na vozíku připomíná trojského koně. Na něm stojí nahoře muž, který tahá za lana a houpe předsunutým dřevěným ramenem nahoru a dolů, jako by slon pohupoval chobotem. Na tomto chobotu byl ale dost šokujícím způsobem zavěšen další člověk. Jeho záda a nohy byly prošpikované kovovými háky a dráty, za které byl zavěšen na ono dřevěné rameno. Byl pomalovaný, v ústech měl květiny a v rukou držel palmové listy, kterými mával jako by chtěl vzlétnout. Houpání nahoru a dolu muselo jeho pocity umocňovat. Zůstali jsme u vytržení. Procesí mířilo do chrámu a tak jsem neměla šanci vidět, co se dělo dál. Když jsem se po návratu snažila zjistit, jaké to slavnosti jsme byli svědkem, zjistila jsem, že tohle byl ještě slabý odvar toho, co se děje v jiných hinduistických olastech světa. V chrámu pravděpodobně mučedníka vysvobodili a zbavili ho háků za provolávání modlitebních textů. 
Web_SriLanka_PointPedro_mucednik.jpg
Před malým chrámem, od kud toto procesí vyráželo, hrály bubny. Chvilku jsme se potloukali kolem, bylo tu několik žebráků, kteří k nám zdvihali nataženě paže. Chvilku postáváme kolem a pak raději odcházíme. Vůbec se tu necítíme dobře. 
Web_SriLanka_PointPedro_zebracka.jpg
Jdeme shánět tuk tuk, aby nás odvezl zpět na náměstí. Tuk tukáři nám napálí neskutečnou sazbu za ten kousek do města a nedají se usmlouvat. jdeme tedy na autobus. Místní nás poslali do jednoho autobusu, kde jsme se asi pětkrát zeptali, jestli to jede do města. Bus nastartoval a řidič zahuláká nějaký neznámý název a my odvětíme, že Point Pedro, ten se zachechtá a ukáže na druhý autobus. Ryche vyběhneme a naskakujeme do plného busu. Na schodech se vezeme kousek do města. Vystupujeme na náměstí, kde jsme potkali prvního milého člověka. Je to uniformovaný policista, který nám ukáže cestu na pláž. Point Pedro je nejsevernějším cípem Srí Lanky. Na pláži jsou rybářské loďky a děti si tu hrají ve stínu jediného stromu. Rozdáváme jim barevné propisky a odměnou jsou nám upřímné úsměvy. Přicházíme k nejsevernějšímu majáku Srí Lanky, který je ještě stále obehnaný betonovou zdí s ostnatým drátem a hlídaný vojáky. Chceme se za odměnu někde vykoupat v moři. Hlouček místních kluků se koupe opodál a tak to tu bude bezpečné. Jdeme do moře, ale jsou tu občas korálové ostrůvky, na které nás odhazují vlny. Není to moc příjemné pokoupání. Dva mladící přijdou k nám a říkají, že opodál je to bezpečnější. Bereme tedy věci a jdeme za nimi. je to tu opravdu lepší, nejsou tu nikde žádné korálové balvany. Koupe se tu najednou asi čtyřicet mladých kluků, kteří na mě koukají jako bych spadla z nebe. není mi to tedy vůbec příjemné a tak z vody vůbec nevycházím. Už mě to tu ani moc nebaví, rychle vyběhnu z vody, beru věci a jdu pryč. Zamávám na pozdrav a rychle mizím. V autobusu zpět do Jaffny přemýšlím nad tímto místem, kde je stále cítit bolest a nedůvěra. Jak dlouho bude asi lidem v tomto poválečném kraji trvat, než se znovu usměji?
Web_SriLanka_PointPedro_car.jpg

Psí průvodci na Adam's Peak

Adam's Peak neboli Sri Pada (Svatá stopa) a nebo také Motýlí hora (Samanalakanda) je 2 243m vysoká posvátná hora. Každé její pojmenování má své vysvětlení. Nahoře je téměř 2m velká stopa - každé místní náboženství si jej vysvětluje po svém. Podle křesťanů jde o stopu Adama, podle budhistů o stopu Buddhy, podle hinduistů jde o chodidlo Kršovo a podle muslimů Alláhovo. Nejpoetičtější název Motýlí hora však nese spíše smutnou novinu. Krásní barevní motýli velcí jako lidská dlaň sem totiž létají každoročně umřít. My jse však neměli příležitost se s nimi moc setkat, neboť jako všichni potrhlí cizinci jsme se tam nahoru sápali v noci. 
Vstávání ve 2 hodiny ráno, mizíme v černé noci, po tmě s baterkami se šplháme po nekonečném schodišti kamsi vzhůru do hlubokého lesa zahaleného mlhou. Zpestřením při úmorné cestě jsou nám jen místní psi, kteří nás svorně doprovázejí na každém kroku. Jako světlušky pochodujeme krok za krokem vzhůru. Po hodině cesty už jen rezignovaně, bezmyšlenkovitě a pravidelně zvedáme nohy s přáním, aby to už skončilo. Nahoru jsme vyšlápli za 2,5 hodiny, což je sice celkem rychlé, ale nikoliv dobré. Na vrcholu Adam's Peak jsme tak hodinu před východem slunce. Je tu hrozná zima a silný vítr. Není kam se tu schovat, objevili jsme jen nějaký smrdutý sklep, kde alespoň nefoukalo. Vyhlížíme východ slunce..a pořád nic. Už je půl hodiny po východu slunce a my přes hustý mrak ani nevíme, že už vychází slunce. Polovina září je pro výstup na Adam's Peak dost nevhodná doba, mrak téměř neopouští vrcholek hory. Je nás tu sedm lidí a sedm doprovodných psů. Jeden pes je tu navzdory svému bílému kožichu za černou ovci. Ostatní psi na něj vrčí a štěkají, kdykoliv se přiblíží. Jsme mezi prvními, co vzdávají čekání na zázrak a jdeme dolů. Bolestivých 4800 schodů mi radost nedělá. Pes jde s námi až do hotelu, kde si svorně lehá k našim dveřím a hlídá. Vrčí na každého, kdo se ke dveřím jen přiblíží. Majitel hotelu se ho snaží vyhnat, ale on se nedá. Pes poslouchá jen nás. Jdeme s ním tedy nahoru, kde ho s těžkým srdcem necháváme vyhnat z hotelu. Majitel hotelu nám řekl, že tento pes tu už pokousal několik turistů a že je nebezpečný. Pro nás ale v srdci zůstává věrným průvodcem.
 
WEB_SriLanka_Adams_peak_pes.jpg

Na konci světa skončil nejeden život

Národní park Horton Plains je jediný park, kde se člověk může pohybovat sám po vyhrazených cestách. Což smo o sobě dost napovídá, že zvířata jisto jistě nepotká. Budík zvoní už v neuvěřitelných 4:45. Tomu se říká dovolená! Asi hodinu a půl se doslova a do písmene kodrcáme tuk tukem z Haputale k bráně parku. Vstupné už je tu nekřesťanské. Venku je zima, fouká a válí se tu mlha. U vchodu kontrolují plastové lahve na vodu a odtrhují z nich etikety, že by prý mohly odpadnout a zvířata je sníst. Na rozcestí se dáváme doleva do lesa. Cesta je tu necitlivě vybgrovaná a obklopuje ji absolutně neprostupné křovisko. Ani s mačetou by člověk nebyl schopen sejít z cesty. Jakmile vyjdeme z lesa, je tu první vyhlídka tzv. Malý konec světa. Začíná vylézat slunko a zalívá okolní kopce světlem. Ze skály je sráz hluboko dolů, kde jsou vidět jen malinké domečky. O pár metrů dál je konečně ten opravdový Velký konec světa. Výhled je tu trochu lepší..ale na Konec světa jsem čekala trochu větší terno. Nicméně na sluníčkem rozehřáté skále se příjemně sedí a nikam nespěcháme. Celý okruh tu má 10 km a máme už tak polovinu za sebou. Všichni turisté už nás minuli. 
Zůstal tu jen jeden průvodce s dvojicí, kterou doprovází. Podle mého praštěného zvyku jsem si nechala udělat jednu fotku ve výskoku a průvodce se vyděsil. Začal nám vyprávět, jak tu před 14 dny spadl jeden Australan. Prý se tu nikdy žádná nehoda nestala..až teď. Není to nijak dramatická záhada, muž se nakláněj vyfotit nějakou květinu a ze zad se mu sesunula brašna, která ho převážila a spadl hluboko do údolí. Tragické na tom ale je, že u toho byla jeho žena a malá dcera. Vzhledem k nedostupnosti údolí se k němu dostali až za dva dny. Byla to první nehada, ale rozhodně ne prní smrt, kterou Konec světa přinesl. Několik mileneckých párů sem přišlo skončit život kvůli smluveným manželstvím, ke kterým byli určeni. 
Zežloutlou trávou se procházíme poklidnými pláněmi, opět mizíme v lese, kde uhýbáme z cesty po vyšlapané pěšině. Je to prudký svah dolů, tak doufám, že tam bude alespoň něco pěkného k vidění. Přicházíme ke krásnému kaskádovému vodopádu. Nikde nikdo, jen my a šumící voda padající ze sály do průzračné laguny. Je to nádherné místo, kde stojí za to se chvilku zdržet. Ovšem jen když nejdete oficiálně vyhrazenou cestou, která končí na turistické pódiové vyhlídce.
WEB_SriLanka_Horton_Plains_vodopad_1.jpg

Kde se rodí náš známý Lipton Tea

Z vesničky Haputale bereme tuk tuka za 3 000 Rupií na celodenní využití. Ráno v 5:15 vyrážíme skrz mlhy a chladný vzduch vstříc východu slunce nad Lipton Seat. Kodrcáme se v serpentýnách asi 17 km na vyhlídku v čajové plantáži Lipton Seat. Jdeme asi 15 minut pěšky kameny vydlážděnou cestou vinoucí se mezi čajovými keři. Ranní slunce upravené keříky zalévá krásným telpým světlem. Nahoře na kopci je vyhlídka do širého kraje, opar skrývá ladné kopečky a je vidět jen něžné siluety. Je to romantický pohled do kraje nicméně nemá smysl jej jakkoliv dokumentovat, zůstane tedy navždy jen v naší paměti. :-)
Cestou zpět k tuk tuku se necháváme unášet krásou čajových plantáží.  Je to tu opravdu krásné. Fotíme tu jako diví, je tu klid a nikde nikdo. Po cestě zpět do Haputale se moc těšíme do Liptonovy továrny. Bohužel máme smůlu, je prý málo čaje a tak v továrně nyní tři dny nepracují. Pán ná provedl prázdnou továrnou, kde nebyl nikde ani lísteček čaje. některé mašiny kvůli nám pustil, abychom viděli, jak fungují, navíc tak nějak mumlal a tak mu nebylo skoro nic rozumět. Chtěla jsem nafotit lidi při práci s čajem a všemožné sušení, fermentování a pytlování, ale mé natěšení se proměnilo jen ve velké zklamání z tich a prázdnoty celé továrny. 
SriLanka_Haputale_tee_fields.jpg
Pokračujeme dále v okružní cestě tuk tukem. Ve vísce Ella, kterou nám všichni doporučovali, jsme chtěli vylézt na Ella Rock. Po chvilce průzkumu terénu jsme usoudili, že v tom vedru bychom si tím zadělali spíše na úpal, než cokoliv jiného. Zvolili jsme tedy schůdnější variantu a šplháme na Little Adam's peak. Když to srovnám s velkým Adam's Peak, tak je tu o poznání méně schodů a o poznání lepší výhled. Hledíme přímo na Ella Peak a z této úctyhodné vzdálenosti nám přijde zajisté příjemnější a malebnější. Čajové plantáže kolemElla se ale nemohou vyrovnat těm v Haputale. 
Stavujeme se ještě u vodopádů Rawana Ella Falls, ale je to spíše takové veřejné koupaliště. Snaží se nám tu prodat české mince za Rupie nebo dolary. Mince získávají vychytralí Srílančani tak, že mluví o tom, jk sbírají cizí micnce a měnu, vymámí takhle od všech cizinců peníze a pak se je snaží vyměnit za místní měnu zpět. Takže se nenechte uchlácholit příspěvkem do sbírky místních a už vůbec ne zmanipulovat k výměně Českých korun za Rupie. 

WEB_SriLanka_Ella_vodopad.jpg

Yala National Park

Do malého městečka Yala jsme jeli místním autobusem. Byl tak nacpaný, že jsme se do něj málem nenatlačili. Autobus to valil jako šílený a my se při předjíždění zmítali z jedné strany na druhou, zavěšení jako opice na stromě. Brzda plyn, brzda plyn. Na mě se po půl hodině usmálo štěstí, jedna paní vystoupila a uvolnila sedačku. S úlevou jsem zasedla a vzala na klín brašny. Do řeči se s námi dal nějaký chlapík, který byl zdrojem zajímavých informací o Yala National parku. Pak se stala zvláštní věc, přes celý autobus se k nám prodral jiný chlapík a zeptal se, jestli se jmenujeme Lukas a Daniela. Zaražení jsme odvětili, že ano. Byl to bratr chlapíka, u kterého jsme měli dnes spát. Nocleh nám domluvil recepční z hostelu v Haputale. Cesta měla trvat asi 3 hodiny, ale po hodině a půl nám tenhle chlapík řekl, že jsme na místě a že máme vystoupit. Bratr nás prý čeká na rohu ulice, sám naskočil zpět do autobusu a odfrčel pryč. Celí udivení jsme stáli uprostřed ničeho. Jen pár domků roztroušených podél silnice. Trochu nedůvěřiví jsme šli směrem, který nám ukázal. Vykoukl na nás džíp a jeho řidič na nás vesele pokřikoval. Kupodivu všechno klaplo. Džípem nás dovezl někam poblíž vesničky Yala, kam autobus nezajíždí a musí se přestupovat. Tohle byl luxus, džíp nás dovezl až na místo k celkem pěknému a velkému domu, kde bylo nekolik pokojů a velký dvůr. Pokoj se nám líbil, nikdo tu nebyl a tak jsme měli slušnou cenu, kterou jsme předem domluvili. Utrmácení jsme se umyli a najedli. 

Přišel čas na domlouvání safari. Ceny nás moc nepotěšily a snažili jsme se smlouvat. Moc se nám to nedařilo, s cenou moc dolu jít nechtěl. Nabízel různě dlouhé okruhy za různou cenu a jeden trochu výhodněji, protože už má smluvené nějaké dva lidi, a tak by to bylo trochu levnější. Domluvili jsme tedy cenu za podmínky, že nás pak hned odpoledne zdarma odveze zase na autobus na tu hlavní silnici. Ráno ještě za tmy jsme vyrazili džípem, přistoupili ještě dva Francouzi, cesta trvala asi půl hodiny a ponořili jsme se do temného houští, kde byla hrbolatá cesta a všude jen hluboká tma. K bráně do parku jsme dorazili ještě před otevřením. Stojí tu už asi pět džípů a nějaké ještě přijíždějí po nás. Přesně v 7:00 se otevírá kancelář a všichni řidiči stojí frontu na povolení vstupu. Projíždíme parkem a potkáváme krásné pávy, pro nás rarita, pro místní pták významný asi jako vrabec. Přes cestu nám přeběhlo stádečko daňků, kteří zase nejsou žádným zázrakem pro nás. Jezdíme křížem krážem, vidíme vodní buvoly, různé ptáky, varany, krokodýly. 

WEB_SriLanka_Yala_buvol.jpg
WEB_SriLanka_Yala_orel.jpg
Ale slony a vysněného levharta, aby člověk pohledal. Potkáváme občas jiné džípy, jak křižují parkem, až jeden zastaví a všichni zbystří. Náš řidič jede jako divý až k jezírkům, kde jsme ještě nebyli. Stojí tu už naškatulkovaných asi pět džípů a další dorazily ještě za námi. Všichni jsou ticho a hledí kamsi přes jezero. Řidič se mě snaží ukázat levharta. Jenže to si vybral hodně špatně, já jsem na dálku fakt slepá a tak pořád nic nevidím. Nakonec vezmu foťák a udělám fotku místa, kam stále ukazuje. Fotku na displeji zoomuju a hledám levharta. A hle, ve stímu stromu si tam sedí na břehu jezera. Když už vím přesně, kde sedí, vidím ho i bez foťáku, respektive vidím rozpitou flekatou skvrnu. Fotím ještě pár snímků a dobře dělám. Asi po pěti minutách se tolik obdivovaný levhart líně zvedá a odchází do houštiny. Všichni řidiči jsiu rádi, že mají pro dnešek splněno a auto plné nadšených turistů. Je brzy ráno a tak nám zbývá ještě pár hodin brouzdání parkem. Všichni se rozjíždějí a opět sjíždějí opodál ve stínu velkých stromů přímo u památníku tolik zničující Tsunami. Malá svačnka a nasedáme zpět do auta. Křížem krážem projížíme park a pozorujeme krokodýly jak nahání různé ptáky na jezeře a vodní buvoli se líně povalují v bahenních kalužích. Zahlédli jsme i slony a po větvích poskakující zoborožce. Krajina je tu dost suchá a jediné, co ji tu trochu zpestřuje je občasné jezero nebo skála. Otepluje se a zvířata pomalu mizí ve stínech a křoviskách. Na odjezd nám u vchodu mávají hravé opice a jedeme zpět.
WEB_SriLanka_Yala_levhart.jpg
...pokračování vyprávění ze Srí Lanky se připravuje..
Web_SriLanka-Uppuvel_mnisi_1.jpg


CESTA JE CÍL
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one