to jsem já..

to jsem já..

Ráda poznávám svět..užívám si poutě po cestách i necestách...protože právě ta cesta je cíl..
Dendy Hořínková

Máme tu září a má očka už září :-)

Měsíc už se nám přehoupl do září a můj odlet do dalekých krajin se nezadržitelně blíží. 
Co mě vlastně čeká? Letím pomáhat do chudé budhistické vesničky v podhůří Himálájí, letím do Nepálu :-) Budu tam učit v místní škole angličtinu a moc se těším na život v mezi Tamangy.

Monzuny jsou zatím ještě v plném proudu a tak uvidíme, jak se vůbec do té zapadlé vesničky na druhém konci světa dostanu. Jediné, co v tuto chvíli vím je, že jen dostat se do Káthamandu mi zabere cca 27 hodin..takže hurá na to! Držte mi palce :-)

Dendy
DSC_0015.JPG

Cesta byla dlouháááá

Tak už jsem tu!
Let byl tedy celkem náročný. Z Prahy odlet v 10:15 ještě zvesela do Moskvy. Letadlo stare a stejně tak i ten socialisticky terminal. Nudných 5 hodin na sedačkách, na kterých se vůbec nedalo spát a obchody standardní duty free a jidlo v nabidce jen sandviče z toustového chleba za tvrde rubly. Celou tu dobu jsem se těšila do letadla na jídlo a už jsem měla pěkný hlad. Nevím, jestli ten hlad byl tak dobrý kuchař, ale jídlo se jim v letadle moc povedlo. Uzený losos s krevetkou položené na salátku jako předkrm. Další chod bylo masko v omáčce s bramborem a výtečný dezert. Další čekání na přestup v Dillí bylo ještě o kus horší než v Moskvě. Celých 9 hodin na letišti přes noc, kdy ani nemůžu vylézt podívat se na město. Snídala jsem tu v nějakém bufetu opravdu velmi dlouho, aby mi čas alespoň trochu ubíhal a seděla jsem v pohodlnější sedačce než jaké jsou na gate. V letadle sedím s holčinou a klukem z Izraele a tak později společně smlouváme taxi, ubytování a míříme na první obhlídku velkoměsta Káthmandu.
Je to tu opravdu neuvěřitelný rej lidí, motorek, aut, žebráků, chrámů, malých svatyní, obchůdků a sdamozřejmě všudypřítomného prachu a špíny. Dýchá se tu opravdu špatně, respirátor není od věci. 
Naše první jídlo bylo v doporučovane tibetské restauraci. Dali jsme si steak, byl trosku tuzsi, ale jinak dobry. K tomu jsem objednala porci taštiček momo, což jsou takove uzlíčky plněné masovou nebo zeleninovou směsí. Na první ochutnání mně taková zvláštní chuť koření příliš neoslovila, ale po druhé taštičce se stávají opravdu návykovými, to vám potvrdí úplně každý! Tak pozor na ně :-) ochutnali jsme i místní pivo a i pro český vytříbený jazýček bylo ucházející. Večer vyrážíme do baru Tom & Jerry, což je vyhlášená horolezecká hospoda. Potkala jsem tam bandu Čechů, které jsem znala z letadla. Po jednom pivu Everest už mi bylo veselo, místní piva mají totiž dokonce 750ml :-) 

DSC_006.JPG

Úprk pod Annapurny

Před vším tím zmatkem jsem raději utekla do menšího městečka Pokhara. Bus měl jet 6-8 hodin. V necele půli cesty jsme ale z ničeho nic zastavili. Dlouhatánská šňůra aut se táhla údolím a nikdo nicc nevěděl. Šla jsem se tedy podívat, co se stalo. Ptala jsem se místních a podle nich se na jihu země v terajích stala nějaká vražda a rodina zesnulého teď na protest blokuje sinici tady, na druhém konci země, kde s tím nikdo nemá nic společného. No, to dává smysl. V autobusu je tedy hrozné vedro, slunce pálí a řešení je v nedohlednu. Po hodině se kolonou prdírají vojáci, naděje tedy sílí. Po další hodině, kdy už z nás opravdu lije, konečně autobus nastartoval. Hurááááá! Neradujeme se ale dlouho, asi po 50 metrech opět stojíme a řidič vypíná motor. Chjo..takhle to šlo pořád dokola ještě asi hodinu a pul. Na této úzké silnici horských serpentýn se neuvěřitelně proplétají busy, náklaďáky, auta, sanitka, motorky, všechno těsně na centimetry. Pomalu se rozjíždíme a do Pokhary dorážíme asi po 11 hodinách.
DSC_0202.JPG
DSC_0095.JPG

Royal Trek aneb kudy kráčel princ Charles

Web_Nepal_Pokhara_Phewa.jpg
Pokhara, pohodové městečko ležící na břehu rozlehlého jezera Phewa lake. Většina lidí míří z města rovnou vhůru ke krásným Annapurnám. Já jsem se rozhodla jíti jinou cestou, cestou po stopách prince Charlese. I na mě v průbehu treku vykouklo pár Annapuren, ale asi jen na 5 minut a to v 5:30 ráno, kdy jsem se donutila vstát na východ slunce. Východ slunce sice přes mraky videt nebyl, ale nádherně se odrážel na vrcholcích těch bělostných velikánů. Zasněžené skalnaté vrcholky Annapuren krásně červeně zářily. 
Po chvilce byl konec představení a hlavni hrdinové se zahalily zpět do mraků. Mě to ale neodradilo a vyšlápla jsem si na blízký kopeček, kde jsem relaxovala při focení té okolní nádhery. Mlha se doslova přelévala z jednoho údolíčka do druhého, zahalovala svěže zelená rýžová políčka a celá scenérie byla jednoduše úchvatná! Po večerech se snažím naučit alespoň pár slovíček Nepálsky, jde to ztěžka, ale snad se do toho časem dostanu. Po prašné cestě procházíme vesničky, kde na mě každý dlouze udiveně kouká a občas ani nenajde odvahu odvětit na můj pozdrav "Namasté".
Většina domků je i v těch odlehlých místech postavena z kamenů a má plechovou střechu. Našla jsem ale i pár kouzelných domečků, které byly postaveny ještě tradičním způsobem do oválného tvaru z kamenů oplácaných červenou hlínou. Střechu mají ze slámy a roste jim na ní hojně plevel. Jsou to milá dokonce i dvoupatrová stavení, úplně mě učarovala.  Co mě ale opravdu neučarovalo byla všechna ta havět kolem. Posbírala jsem několik krvežíznivých pijavic, které se po mě sápaly, jakmile jsem jen na moment zastavila. 
Web_Nepal_Pokhara_dum.jpg
Rány od nich celkem dlouho krvácí a není to moc pěkný pohled..ale nenadělám nic. Další otravná havěť jsou samozřejmě komáři, repelent na ně asi moc neplatí, no a co se do mě ještě pustilo? Znenadání mě bodla vosa, vůbec nechápu proč a jak, ale stalo se. No a aby toho nebylo málo, v autobusu cestou zpět do Pokhary mě pokousal ještě červený mravenec. Chybí mi do sbírky snad už jen ten zelený had, který se drží v rýžových polích. 
Ale pominu-li ohavnou havěť, moc pěkný trek s krásnými jezírky, zelenými kopci, zurčícími řekami, mléčnou mlhou pohupující se v údolích za cvrkotu několika druhů cikád.

S Nepálci je těžká domluva

Dnešní ráno je opravdu podařené, brzy ráno vstávám, abych stihla autobus do vesničky Madan, hluboko v distriktu Kavre, kde je má škola. Na nádraží je hrozný shon a organizovany chaos. Ptam se, kde je bus do Madanu a místní mě posílají na konec nádraží, kde mi jeden chlapík povídá, že "bus není". Jelikož jim moc nevěřím, ptám se i dalších. Odpověď je ale bohužel stejná. Monzuny zničily cestu tak, že bus tudy ještě stále neprojede. Včera sice tvrdili, že dnes už pojede, ale ups..nejede! Pěkně naštvaná, že jsem zbytečně vyhodila peníze za taxi a vstávala v nekřesťanskou hodinu, se vracím zpět. 
Spát už se mi nechce a tak vyrážím společně s Petrou do Bhaktapuru. Je to městečko kousek východně od Kathmandu a údajně je pěkně zachovalé, historické a celé cihlové. Bus jede ze stejného nádraží u Rathnaparku. Při mé otázce, kolik stojí cesta do Bhaktapuru mi kluk povídá, že 200 Rupií. Z průvodce ale vím, že stojí jen 20 Rupek. Tak jsem se na nej naštvaně podívala a řeklamu, že si snad ze mě dělá srandu, že cesta stojí dvacet a že mu víc nedám. Přikývl a řekl obligátní "oukej". Tohe mě fakt dostává, prostě nevěřit ani nos mezi očima.
Bus startuje a vyrážíme. Je to lokálka a tak kluk celou dobu visí ze dveří a každou chvilku zastavujem a nabíráme pasažéry na každé rohu. Kluk poctivě huláká vydatným hlasem dlouhou řadu slov zakončenou Bhaktapur Bhaktapur. Asi po odině brždění a rozjíždění jsme konečně v cílové stanici. Od některých dobrých duší vím, že tu chtěljí po turistech za vstup do města nehorázné vstupné, ale lze se mýtným branám vyhnout a vstoupit nějakou postranní uličkou. Chvilku obcházíme kolem a pak procházíme zapadlou uličkou do centra města. Po chvilce bloumání úzkými uličkami se před námi vylouply starobylé chrámy. Je tu božský klid a turistu aby pohledal.  Na Durbar square potkáváme první bílou tvář. Městečko je moc pěkné, domky jsou opravdu staré a kupodivu je městečko i čisté. Na malých náměstích se suší ručně vyrobené keramické talíře a džbány, které pak putují do zapálené hromady čehosi na vypálení. Jsou jich tu spousty a spousty a na trzích je pak všichni prodávají. 
Na náměstí Durbar si dáváme v kavárně lemos sodu, neboli vymačkaný citron se sodovkou. Je to nejlevnější a osvěžující pití. Výhled máme přímo na chrám Nayatapola, nejvyšší hrám v celém Káthmandském údolí, který má cca 30m. Po pěkné procházce u cesty mávnutím odchytneme lokálku zpět do hlavního města. V klidu jdeme na obidek. tentokrát jinou tradiční pochoutku - thukpa - což je tradiční tibetská nudlová polévka s masem a zeleninou. Je výborná a vydatná, tradiční placka naan už ani nebyla nutná.
DSC_0838.JPG
DSC_0915.JPG
DSC_0914.JPG

Když se země otřásá

Navečer se tu v Kathmandu pěkně rozpršelo… Jdeme zrovna do centra a tak se schováváme pod střechou nějakého starého domu. Najednou se dům začne třást, jako by běžící děcka dupaly po schodech…otřesy sílí až se rozrazí dveře domu a hrozně sebou mlátí. V tu chvíli  mi došlo, že se klepe úplně celý dům, rychle vyběhneme na ulici. Lidé kolem prchají a křičí. 
Web_Nepal_KTM_ulice.jpg
Jedna holčička na nás mává ať běžíme s ní.  Ptám se, co se děje, a ona na mě křičí "fight!" Nějak mi to nešlo do hlavy, ale běžely jsme za ní o sto šest. Po sto metrech zastavíme a zeptáme se kolemběžícího chlapíka. Potvrdil mi mou doměnku, bylo to zemětřesení. Otřesy po dalších pár vteřinách ustaly, ale lidé byli na ulici v dešti ještě minimálně hodinu, než se uklidnili a život se vrátil do normálu. Noviny toho byly druhý den plné. Zemětřesení bylo nejsilnější za posledních 68 let. Epicentrum bylo v jednom městečku na východě země, kde si také vyžádalo nejvíce obětí. Novináři mohli pouze spekulovat nad počty zesnulých, neboť údaje z vesnic byly stále neznámé. V Kathmandu otřesy způsobili smrt 5 lidí. Na to, jak špatně konstruované jsou zdejší budovy je to opravdu zázračně nízké číslo. Tři z těchto obětí zahynuly paradoxně pod zřícenou zdí britské ambasády.

Cestou necestou do Madanu

Autobusové nádraží u Rathnaparku už znám velmi dobře. Byla jsem tu snad pětkrát (už si mě tam musí pamatovat, protože býlých tváří tam moc nechodí), každý den přicházím se stejnou otázkou, zda už pojedebus do Madanu. Jelikož minule můj pokus o odjezd nedopadl moc dobře, tak jsem šla tentokrát nalehko jen na průzkum. Odpověď byla nemilá, že prá pojede snad pozítří. To už je na ně dost budoucí čas a tak prostě usuzuji, že vůbec nemají šajnu. Prostě když vám Nepálec řekne "zítra", tak to znamená kdykoliv v budoucnu, ale rozhodně ne zítra. Pokud použije ještě více neurčitý výraz, pak to znamená za hodně dlouho. 

Do vesnice jsem se nakonec dostala terenním autem, které vypravil Akka Lama, vezoucím  léky do nemocnice v Rajbasu. Auto mě vysadilo kdesi na křižovatce dvou prašných cest u polorozpadlého domku, kde se po chvíli seběhla hromada dědulů, kteří na mě zvědavě koukali a klábosili při popíjení čaje. Kolemjdoucí si mě také nezapomněli pořádně prohlédnout, no jsem tu za pěkného exota. Mám tu počkat asi hodinu a pak pro mě někdo z vesnice přijde. Čekám a čekám, posvačím a opět čekám. Jsou skoro 4 odpoledne a už tu sedím 3 hodiny. Bojím se, že nedojdu do vesnice za světla, tak se zvedám, že hodím krosnu na záda a půjdu na vlastní pěst. Bohužel ráno jsem se brutálně kopla do kolene a hodně mě bolí. To se ale nedá nic dělat. Jen co se chystám vyrazit, už se mě jeden kluk ptá, jestli jsu do Madanu. Hurááá, tak přeci někdo přišel. Klukovi je asi 16 a tak se ptám, jestli mi pomůže s báhlem, dala jsem mu na výběr a on bez přemýšlení zvolil mou malou příruční batožinu. No, takže těžká krosna zbyla na mě. Čeká mě údajně 2 hodinová chůze, ale kdo ví, co to po nepaálsku opravdu znamená. nevím, jak dlouho vydrží to koleno a tak radší nasazuji ostré tempo, abych netrpěla dlouho. Cesta je celkem dobrá a tak ostré tempo vydržím hodinku a jakmile vykoukne vesnička Deurali, vybídnou mě k odpočinku. Vím, že už by to nemělo být moc daleko, ale jdeme nějakou zkratkou po pěšince ve svahu a občas lezu i po čtyřech. Kluzká, kamenitá uzoučká cestička není pro moje kolínko vůbec přívětivá. I bez krosny bych tu měla co dělat. Konečně jsme ve vesnici a ja už se těším, až shodím tu krosnu. Úplně ze mě leje. Domečky posetý svah, mé budoucí útočiště, Madan. K domečku rodiny vede ještě užší cestička, zasvěcení je správně označují jako kozí stezky.


Madan_Nepal_019.jpg

Konečně přicházíme k domku mé tamangské rodiny, kde budu bydlet. Je to typický kamenný domek oplácaný červenou hlínou a podlahou z uhlazené hlinky. Matka rodiny kouká z nezaskleného okna a zdraví mě. Chci sundat krosnu, ale posílají mě rovnou nahoru po žebříku. Když procházím dveřmi, musím se i já maličká sklonit. Vedou mě na balkón, kde je jen jedna postel se slamněnými podlážkami a jinak nic. S úlevou odhazuju krosnu a je mi všechno jedno. Dostávám čaj s mlékem (dúth čijá). Je sakra sladký, ale na doplnění energie výborný.

Madan - postel.jpg
DSC_00222.JPG
DSC_0217.JPG

Po 20 letech opět první školní den

Dnes mám svůj velký den! První den v roli učitelky ve vesnické nepálské škole. Ráno vstávám v 6:00 a dávám si černý čaj s buvolím mlékem, je zase moooc pěkně sladký. Po čajíčku si ještě procházím přípravy a v 9:30 si dávám dalbáth (podle místních už je to oběd). Dávají mi nehorázný kotel rýže a cosi smaženého, říkaji tomu "iskus". Tvarem jako paprika, barvou jako okurka a chutí jako brambora. K tomu kalíšek teplého buvolího mléka a hrnek vody. Mám hodně co dělat, abych to do sebe nasoukala a už uz mi hrnou přídavek na můj plechový talíř. S pocitem viny odmítám, že už jsem plná (nepálské "pudjo", to jsem se musela hodně rychle naučit a opakuji to u každého jídla, takže smrt hladověním mi tu opravdu nehrozí). S plným břichem se vykutálím z baráčku a vydávám se na 20 minut dlouhou cestu po kozích stezkách. Škola je bohužel na kopci. Nahoře u školy dýchám jak stařena a dalbáth mě táhne k zemi.

Přicházím do átria školy. Děti na mě koukají jak na zjevení a zvědavě si mě prohlíží. Najednou se začínají řadit do zástupů a začíná se něco dít. Dva kluci ze staršího ročníku se chopí bubnu a činelu a začínají zpívat hymnu. Následuje modlitba a pak předstupuje ještě jeden kluk a začne tam cosi předvádět, vyprávět, poskakovat a hrozně se u toho směje..mezi obecenstvem se rozburácí smích a klučina se vrací do své řady. Poté bubny začínají burácet pravidelným rytmem a děti doslova mašírují do svých tříd. Moc pěkná ukázka školního nástupu a zahájení vyučování.

Jdu s ostatními učiteli do sborovny, kde jsou vyvěšené fotografie slavných lidí a vědců, poznávám jen Einsteina a vyvražděnou nepálskou královskou rodinu. Je tu jeden starý desktop a poměrně nová mašinka, která by měla tisknout, kopírovat i skenovat. Asha Ram Lama, ředitel školy, mi povídá, jestli mu pomohu něco naskenovat. Marně zapínám tlačítko "scan", počítač vůbec nereaguje. Koukám do počítače a nic nenacházím, scanner není vůbec nainstalovaný. Vysvětluji panu řediteli, že takhle to asi nepůjde a že potřebuji instalačku. Tu prý jaksi nemají, takže ji zkusí přinést z jiné školy.

Mám ještě hodinu čas, než půjdu na svou první hodinu. Přijde ke mně pan ředitel a povídá: "seven class, no teacher, you go". Tak jsem tedy šla. Beru s sebou prezenční listinu, přicházím do třídy a zapisuji, kdo je ve třídě. Na seznamu je asi 30 dětí a ve třídě jich sedí 8. Takže je to samé "absent, absent, here, absent, absent, absent". V oknech visí dalších 10 dětí, které utekly z jiné třídy a zvědavě na mě koukají. Dalších pět jich je ve dveřích. Jdu ke dveřím a ptám se, jestli půjdou dál. Děti se nahrnuly do třídy a sedly si do lavic. 

Web_Nepal_Madan_deti_v okne.jpg

Chci dveře zavřít, ale jde to nějak těžko a taky pak nezbývá žádné světlo ve třídě, musím tedy chtě nechtě nechat dveře otevřené. Začínám tím, že se krátce představím, pár dětí má ještě zvídavé otázky, jestli jsem vdaná a kolik mám sourozenců. Zkouším dostat lehké představení i z dětí. No to jsem si dala! Jednoduchá otázka: "How many sisters and brothers do you have?" vyvolala rozčarování. Všichni spolužáci začaly napovídat, naklánět se a radit té chudince dívce v první řadě. Snažím se je utišit a říct jim, že ona snad ví, kolik má sourozenců. Není to nic platné, napovídají o 106... Kam se hrabe zlaté české napovídání! Po minutě dívka zakoktá číslo pět, two brothers and three sisters. Pak se jí ptám, zda jsou její bratři starší nebo mladší. Na to už odpověď nedostávám. Celá třída spitá, drká do dívky, napovídá, ale marně, dívka nic neříká. Snažím se jí otázku opakovat znovu, jednoduše, jinak atd..stále žádná odpověď. Ptám se tedy, kolik je jim let. Spolužáci jí napověděli a konečně dostávám nějakou odpověď. Na tabuli názorně vysvětluju, co znamená starší a co znamená mladší. Nechám ji zopakovat, co měla říci a pokračuji k dalšímu spolužákovi, abych se utvrdila, že to pochopili. Následně to vysvětluji ještě asi třikrát a zdá se, že už to děti pochopily. Přes náročnou problematiku starších a mladších sourozenců jsem se tedy vůbec nedostala k tomu, zda tuší, co je minulý čas. Toto zdrcující zjištění u nejstarší třídy, kterou budu učit, mě donutilo přehodnotit mé přípravy na hodiny a to radikálně!

Bohužel ani učitel angličtiny mi moc nerozumí, jelikož na otázku: "Kdy budou Dassain prázdniny?" mi odpovídá: "Ano". To myslím vystihuje úroveň znalostí Angličtiny v tamangské vesničce Madan. V rodině rozhodně nemohu mluvit v celých větách, protože odpovedí je mi vždy nechápavý pohled doplněný tázavým zvukem "ee?". Čili místo věty: "Are you going to school today?" musím použít vykostěnou nevětnou konstrukci: "You (ukazuji na danou osobu), going (prsty naznačuji chůzi), school? Today? Now?" Je to opravdu náročné a po týdnu praktikování této Nepálem poznamenané řeči začínám mít pocit, že má Angličtina se zhoršuje každým dnem. Potvrdil mi to i kamadád Američan, který mi po 3 týdnech ve vesnici řekl, že se mu zdá, že mluvím nějak hůř Anglicky. :-)

Hola hola, škola volá!

Web_Nepal_Madan_skolaci.jpg

Už konečně vím odkud mají Nepálci takový nadhled nad každou situací a talent na to z ní vždycky nějak vybruslit. Učí se to už ve škole. Hrozně mě pobavil vysoce edukativní textík v učebnici Angličtiny pro 5. třidu. Cituji:

"An old man lived alone in a village. He wanted to dig his potato garden, but it was very hard work for him. He wanted to plant potatoes. His only son, Babbu, whoused to help him, was in prison. The old man wrote a letter to his son describing his condition. He wanted his son to be with him.

Dear Babbu,

I am feeling pretty bad because it looks like I won`t be able to plant my potato garden this year. I eant popatoes for the rainy season. I`m getting too old to be digging up a garden plot. If you were here, all my troubles would be over. I want you to dig the plot for me.

love, Dad

A few days later he received a letter from his son.

Dear Dad,
for heaven`s sake, dad, don`t dig up that garden, that`s where I burried the dead bodies.
love, Babbu

At 4am next morning, local police showed up and dug up the entire area without finding any bodies. They apologized to the old man and left. That same day the old man received another letter from his son.

Dear Dad,
g
o ahead and plant the potatoes now. That`s the best I could do under the circumstances.
love, Babbu. "

No není tohle krásná ukázka nepálské šikovnosti? :-)

Jak jsme navštívili domorodou chatrč v Helambu

Web_Nepal_chyse_babca.jpg
Helambu je krajem Šerpů, oblast nedaleko od Kathmandu v podhůří Himálají. Vyrážíme na trek, který má své pokračování přes Gosainkunde a Langtang Himálaje. Cestu do Helambu  jsme si užili na střeše autobusu a v těch úzkých serpentýnách to byl opravdu o nezapomenutelný zážitek. Hrkalo to, naklánělo se to, drncalo to, tlačilo to, ale odměnou za to všechno nám byl krásný výhled. Na posilněnou před trekem si dáváme tradiční dalbáth a vyrážíme na kopec, cesta je hodně špatná a zničená od monzunů. 
Hned první večer jsme spali v chýši jedné staré babičky a dědečka, kam jsme zapadli protože nás už na cestě zastihla tma. Vlezli jsme do domku a já zůstala užasle civět na tu luxusně vybavenou světničku. Nábytek byl ze silného bohatě vyřezávaného dřeva a byl plný kovového naleštěného nádobí. Podlaha byla také pokrytá dřevěnýma deskama a působilo to na místní poměry honosně (je to také sice teplejší varianta podlahy, ale zase je zajisté i útočištěm mnohého nechtěného hmyzu). No a co je tu ještě nevídané vybavení? Kamna. Babča si vesele vaří na kovových plátech a dokonce je tu i trubka, která vyvádí kouř z kuchyně pryč. Naproti tomu u nás doma v Madanu není nábytek žádný a pár kusů kovového nádobí je naházených ve větším kovovém lavoru. Podlaha je krásně vyplácaná červenou hlínou a ohniště každé ráno a večer kvalitně vyčoudí celý domek.
Netradiční zážitek se nám dostal i v tom, že babča neumí ani slovo Anglicky a tak se snažíme my mluvit Nepálsky. Naše komunikace je zdrojem bujarého veselí a celý večer je moc příjemný. Další dny už se nám nedaří zůstat v domkách, protože tu zřejmě funguje dohoda, že místní posílají turistu do lodží. Lodže tu vypadají tak, že je podlouhlý domek rozdělen příčkami na boxy, kde jsou 2 a více postelí, jinak nic. V lépe vybavených lodžích je i světlo, někde dokonce ministoleček. Babča nám nabízela stále něco k jídlu a my jí pořád říkali, že dnes už hlad nemáme, že si dáme snídani. Ona se nedala a pořád nám nabízela dalbhát. No a tak dlouho opakovala "khane ana sudne". Když jsme to po ní párkrát zopakovali, v domnění, že jde o jazykovou lekci, najednou už stál hrnec na plotně a vařila se rýže na dalbhát. Tomu už se nedalo zabránit a tak jsme chtě nechtě museli ochutnat místní verzi dalbhátu. Bylo to výtečné, mockrát jsme jí to vychválili a šli s plným pupkem spát. Ráno nás vzbudil divný dutý zvuk. Babča už zvesela tloukla v podlouhlém hmoždíři mléko na tibetský slaný čaj. Musím říci, že mi to moc nechutnalo. Radši jsem si dala jen teplé mléko a na cestu se vybavila ještě energií z dalbhátu.
Web_Nepal_chyse_deda.jpg

Posvátný Gosainkunde trek

Ve střední části Himálaje najdeme pokojný kraj s posvátným hinduistickým jezerem, kde se každoročně konají poutě věřících se zvířaty za účelem obětování bohům. Náš Gosainkunde trek je trošku netradiční i tím, že jdeme proti směru, kterým se chodí běžně. Je to náročnější, ale my to zvládáme s hrdostí nám vlastní. Poměrně brzy procházíme nejvyšším bodem treku Gosainkunde, sedlem Laurebina 4600m.
Web_Nepal_Gosainkunde_Laurebina.jpg
Je tu krásné jezírko se špičatým zasněženým vrcholkem. Noc trávíme přímo v usedlosti Gosainkunde, kde je posvátné hinduistické jezero. Kdo se třikrát smočí, jeho hříchy jsou údajně na rok smyty. V teplotě kolem nuly se nám do toho ale opravdu moc nechce. Večer jsem se vyškrábala na jednu horu v okolí a pozorovala úchvatný západ slunce, kde na mě poprvé vykouklo i pár těch zasněžených velikánů. Ráno raníčko jsme vstali, abychom viděli nádherné panorama Himálají. Po půlhodince chůze se nám najednou otevřelo nádherné panorama. 
Užasle jsme na tu nádheru hleděli asi 2 hodiny. Pak už nás čekalo jen pár hodin z kopce na rozcestí, kde byla továrna na výtečný jačí sýr a napojení na trek Langtang.

První himálájský vrchol úspěšně zdolán :-)

Do nepálského údolí Langtang, které je korunované sedmitisícovkou Langtang Lirung (7227m), se dostáváme přechodem přímo z treku Gosainkunde. Údolí začíná v nízkých polohách 1500m s hustou džunglí, kde je vedro a stromy jsou porostlé kapradinami. Postupně stoupáme až nakonec do vesničky Kyanjin Gompa (3850m), kde se nám otvírá nádherné panorama Himálají z takové blízkosti, že jsme to ani nečekaly. Jeden den věnujeme výstupu na vrchol Tsergo Ri, který má bez 16 metrů 5000m. Místní nám říkají, že je to na celý den, výstup trvá asi 5-6 hodin, podle rychlosti. Připravujeme se na výstup vydatným dhalbáthem a zásobou sladkostí. Ráno v 6:30 vyrážíme. Hora vypadá celkem vysoká, čeká nás výstup cca 1100 výškových metrů. Tak hurá do toho a v půl je hotovo. To se také vyplnilo. Cesta nahoru nám trvala pouhých 3,5 hodiny. 
Web_Nepal_Tsergo-Ri_ja.jpg
Web_Nepal_Tsergo-Ri.jpg
Předešly jsme asi 3 výpravy, které vyrazily o dost dříve. Viděla jsem je odcházet z vesnice, když jsme šly na snídani. Takže mohu s radostí konstatovat, že můj historicky první Himalájský vrchol byl veleúspěšně zdolán! Na vrcholu jsem nevěděla, kam se dřív podívat, samé nádherné zasněžené himalajské vrcholy. Sedíme na vrcholu, kolem nás vlají ve větru barevné modlitební praporky a my si dáváme v prosluněném ránu vrcholový picnic. Na menu je tématicky sladěný Tibetský chléb s jačím sýrem ozdobený výhledem na pohraniční tibetské vrcholky. Co si může člověk víc přát!

Sloní dobrodružství

Nepál nenabízí pouze zasněžené Himáláje, ale i regulérní džungli.  Protože dětičky mají ve škole ještě stále prázdniny, zajela jsem si tu džungli tedy omrknout do národního parku Chitwan. Cesta měla trvat údajně 5 hodin, ale nakonec se tradičně nepovedlo a dorazili jsme na malinkatý, zapřášený plácek tzv. "nádraží" po devíti hodinách jízdy. Hned se na nás sesypala hormada majitelů hostelů a hotelů a překřikovali se jen abychom odjeli zrovna s nima. Sedla jsem si do stinu a nechala je hulákat. Po pár minutách je to přestalo bavit a uklidnili se. Povídali jsme si a nakonec jsme odjeli s jedním z nich do vesnice. Jen jsme si to tam prolédli, tak nám oznámili, že mají plno. No nevadí, jdeme o dům dál. Ještě jsme k tomu domu ani nedorazili a já koukám ke břehu řeky. No a co nevidím? Nosorožec! Po dvou minutách ve vesnici už vidím to nejdůležitější ve zdejší džungli. Pomalu se kolébal směrem ke mně a když už byl asi pět metrů ode mne, začali mě strážci vybízet k ústupu. Je to prostě nádhera, měla jsem tu jedinečnou možnost pozorovat deteilně ty krásné pancíře na těle a poslouchat přežvykování jenorohého nosorožce. No tomu říkám přivítání :-)
Web_Nepal_Chitwan_slon.jpg
V Chitwanu jsem se těšila hlavně na jízdu na slonovi skrz místní džungli. Mají tu spoustu soukromých slonů, které jezdí chudinky na safari až pětkrát denně a pak tu mají pár vládních slonů, kteří jezdí maximálně dvakrát za den a prodírají se džunglí chráněného území, kam privátní sloni nesmí. Náš slon byl pěkně velký, takže výhled byl o to lepší. Pomalá houpavá chůze slona je moc příjemná, akorát nás občas málem smetla nějaká ta větev neznámého porostu. Procházeli jsme různými částmi džungle, od vlhkých částí hustého pralesa až po suchou vysokou trávu a širé pláně.
Brodili jsme řeky a prodírali se houštím. V jednom takovém houští jsme objevili párek nosorožců, jak si hoví v bahenní lázni. Příchod slona je nijak neznepokojil a tak jsme je mohli chvilku pozorovat ze vzdálenosti asi tří metrů. Párkrát jsme také v houštině naháněli jeleny.
Když nám ve výhledu bránily větve, na jeden povel slon obtočil chobotem větve a odhrnul je jako oponu v divadle, to je moc povedený trik! Jízda byla moc pěkná a takové budou i vzpomínky.
Koukla jsem se i do chovné stanice slonů, kde mají zrovna roztomiloučké 3 měsíční miminko. Mimčo je už tedy pěkně vykutálené, jakmile dochází mléko u mamky, přeběhne vedle a napije se od jiné slonice. Nakonec se vydává obhlédnout i mě a snaží se podhrabat hrazení, moc jsem se u toho nasmála :-)
Web_Nepal_Chitwan_slune.jpg

Po stopách Buddhy

Hluboko v nepálských terajích se kdysi dávno narodil malý Siddhárta Gautama, syn krále. Po 29 letech života v uzavřeném paláci zřel poprvé v životě chudobu a od základu změnil svůj život. To vše se odehrálo v teplé pohraniční oblasti Nepálu a Indie.
Buddhovo rodiště je archeology potvrzeno u městečka Lumbini a palác, ve kterém strávil mládí si můžete s trochou fantazie představit na planině asi 30 km opodál. V místě údajného rodiště je dnes ošklivý bílý barák, který chrání ono slavné místo narození spolu s neprůstřelným sklem vyznačujícím přesné místo porodu. Kousek od tohoto významného místa je k vidění mnohem poetičtější obrázek. Vzrostlé a mohutné stromy, pod nimiž meditují budhističtí mniši a vánek se opírá do barevných modlitebních praporků nad jejich hlavami. Je tu příjemná atmosféra. Jedeme dál po stopách Siddhárty a vyrážíme na složitě vypůjčené motorce vstříc paláci. Projíždíme malebnými vesničkami, kde se snad zastavil čas. Je zrovna období sklizně rýže a je vidět jak ženy na poli hromadně sečou zralé klasy rýže. Opodál na dvorku muži tlučou sluncem vysušené klasy rýže o dřevěnou lavici, aby setřásly semena rýže. 
Web_Nepal_Lumbini_mnisi.jpg
Dívka celá zahalená do šátku přesívá vzduchem rýži, aby pomocí větru oddělila zrnka od zbytku klasu. Jinde už sesypávají zrnka rýže do pytlů a vedle zas muž se dvěma buvoly brázdí sklizené pole. Chýše tu jsou postaveny z rákosu opatlaného bahnem ze všech stran. Malinká okénka jsou jen občas vystříhaná z klasu rákosu a slaměná střecha je zřejmě z rýžové slámy.
Přijíždíme k místu, kde se údajně nacházel slavný Siddhátrův palác. Na travnaté planině jsou naznačeny ruiny paláce a jediné, co tu zbylo je malinkatá svatyně, kam se údajně chodili modlit Siddhártovi rodiče. U svatyně sedí tři hloučky lidí a pronášejí modlitby. Chvilku tam sedím a pak zjistím, že jde o svatební obřady. Tři mladé páry se tu zrovna vydávají na společnou cestu a já jsem u toho..
Nasedáme znovu na motorku a frčíme po prašné cestě dál. V jedné vesničce vidíme spoustu lidí a tak zvědavě zastavujeme zjistit, co se tu děje. Jelikož jsme jediné bílé tváře, okamžitě jsme středem pozornosti. Snažím se přes ramena lidí kouknout, co to tu vlastně děje. Na obdélníkovém plácku se tu honí nějací chlapíci v převleku. Po chvilce pozorování jsem si domyslela, že je to asi nějaké divadlo pro děti. Nicméně nás vyhmátli organizátoři a už už nás vedou před zraky všech do úplného středu plácku, kde nás usazují na VIP místo. Všichni místní nás teď mají pěkně na očích a že na nás taky těch očí spočinulo! Celou hru máme v přímém přenosu, chlapíci se teď honí všude kolem nás. Někteří mají luky s šípy a někteří palice. Snaží se o trochu humoru a nadsázky... Až ke konci zjišťuji, že je to hra Rámajána. Nakonec dobro zvítězí nad démonem a upálením obrovské figuríny v poli úspěšně završuji hru. Většina lidí se rozutekla a my se šli najíst na místní tržiště. Ulovila jsem jednu super místní specialitu, jmenuje se Pulky a jsou to křehké skořápky těsta naplněné bramborovým pyré a zalité je to v cibulové zálivce..mňamka :-)

Střípky z Madanu

Madan_Nepal_116.jpg
Život v tamangské rodině byl plný všemožných dojmů. Přes tradiční ranní budíček s mantrou Oh Mani Padme Hom, která vyhrávala od 5 ráno na celou ves, rituálního bubnování uprostřed noci jako o život (zřejmě vyhánění zlých duchů), až po krutou realitu, kdy mi dravec před očima čapnul naše čerstvě narozené kuřátko a odnesl si ho v pařátech.
Krom výborného dalbathu od naší maminky jsem tu ochutnala i pár zajímavých věcí. S celou rodinou jsme pospolu okusovali třeba smažené slepičí pařátky, celkem lahoda, to by člověk nevěřil... Požvykovali jsme i osmahnutý buvolí žaludek, ten se musí opravdu vydatně žvýkat. Podomácku udělaný kefír, který každé ráno tloukli ručně vrtulí v dřevěném džbánu. Místní čerstvé buvolí mléko je vážně dobrota, kalíšek teplého mléka krásně pohladil. Z nápojů nesmím zapomenout i na specialitu v podobě místního "vína", které dělají z kukuřice. Horší alkohol jsem  snad v životě neochutnala :-) Také jsem okusila velké místní ovoce jménem Bogote, což chutná jako něco mezi grepem a pomelem. Veliký pomeranč, uvnitř má ale růžovou dužinu s grepově nahořklou chutí. Výbornou zeleninou je Iskus. Záhadná rostlinou plazící se po okolí jako okurka, plod vypadá jako chlupatá paprika ale chutná jako brambora. U nás známou pochoutkou jsou čínské polívky. V Nepálu si ale nedělají s polévkou hlavu a nudle s kořením jedí suché jako chipsy. Co říkáte, dali byste si některou z místních specialit?

Tváří v tvář Everestu

DSC_09022.JPG

Celá expedice Mt. Everest začala velkým dramatem na letišti. Náš let v 7:30 ráno nepálského času byl v ohrožení. Dorazily jsme se Zuzi v 5:30 na letiště. Počasí venku je pěkně ošklivé. Čekáme ve frontě na check-in. Když na nás přijde řada, dáme jim pasy a letenky, tak se za přepážkou začnou po něčem shánět. Zaslechnu slůvko "chaina" a běží mi mráz po zádech. Slečna za přepážkou nám pak oznámí, že nejsme na seznamu cestujících. Úplně nás zamrazilo, my přece máme letenky a tak musíme být na seznamu! Po další chvilce bádání nás našli, koukali totiž na let v 6:30, který zrovna odbavovali a my tam byly zřejmě moc brzo. Posadili nás s tím, že se máme vrátit za půl hodiny. Snídáme český chlebík se salámem a sýrem, který Zuzi dovezla. Po 25 minutách už si to šineme zpátky k přepážce. Slečna se usměje a vydává nám boarding pasy. První krůček je za námi..snad to letadlo poletí. V odletové hale jsme se dozvěděly, že tam někteří čekají na let do Lukly už pátý i sedmý den. Vlasy nám vstaly hrůzou při té představě, že bysme opravdu nemusely vůbec odletět. Už bylo 7:30 a náš let pořád nic. Paní na informacích nám povídá, že prý za půl hodiny...po půl hodině pořád nic. Přijde k nám pán, koukne na boarding pasy, ušklíbne se a povídá "za 45 minut". Málem nás porazilo! Jdeme celé zoufalé na čaj.
Ten stejný týpek přišel za námi ještě jednou, když tak stojíme v té frontě na čaj a povídá "sorry, you are about to board". Tohle byla konečně první dobrá zpráva! Poskočily jsme radostí a spěcháme k východu. Naskakujeme do busu a popojíždíme k letadlu. Prohlížíme si letadýlka a čekáme ke kterému nás dovezou. Stojíme tak nějak bezprizorně na ranveji až se najednou přižene malinký vrtulový letadýlko. Vyskáče z něj 12 lidí a za nimi poletují zavazadla. V Lukle je teď asi tak 3000 lidí, kteří čekají na odbavení do Kathmandu. Tohle je jedna z prvních várek pasažérů. Konečně je řada na nás, plně obsazené letadlo s 12 cestujícími a letuškou roztáčí vrtule a frčí na odletovou dráhu. Letuška nám rozdává bonbóny a vatu do uší, jak pozorné :-). Let trvá cca 30 minut a letíme pořád skrz mraky. Trošku to hází, ale racionálně si vysvětluji, že ty mraky s sebou nesou i nějaké vzdušné proudy a tak to samozřejmě hází..najedou se vyloupneme nad mraky a z nich koukají ty špičaté a zasněžené vrcholky nejvyššího pohoří na světě. Je to nádhera!
Najednou z ničeho nic se řítíme prudce dolů..oči mam vytřeštěné, srdce v kalhotách a zapírám se vší silou chtě nechtě v sedačce. Koukám na Nepálce sedícího vedle mě. Ten je úplně v klidu a směje se mi. Zřejmě je to běžná himalajská přistávací praxe. Po chvilce dosedají kola na asfalt a prudce brzdíme. Pilot hodil pěknou myšku vpravo, až jsem se nalepila na okénko, a těsně míjíme skálu. Pořád nevěřím svým očím..tohle je teda adrenalin za všechny prachy. Přistávací dráha je neuvěřitelně krátká. Uff...přežili jsme.

Za pilotem přímo u přistávací dráhy nás vítají hromady cca 3000 netrpělivých turistů, kteří se chtějí dostat pryč. Snad i jim bude teď počasí přát a dostanou se všichni tam, kam směřovali už před týdnem. Davy turistů vyhnaly nahoru i ceny za jídlo. Letadla nelítaly, takže ani potraviny sem neputovaly. Kolují tu zvěsti, že dalbath tu stál až 1900 rupií (přičemž se dá normálně v Kathmandu sehnat třeba za 120 rupek a na vesnici i za 60).

DSC_80031.JPG
My si ale zvesela vykračujeme, sluníčko svítí a za první zatáčkou na nás vykoukne už i krásně zasněžený himalajský vrcholek. První den výpravy končíme až ve vísce Monjo, kde skládáme hlavu v pokojíku s výhledem na zurčící Mléčnou řeku.
Hned ráno kupujeme permit do národního parku a vítá nás první krpál. Strmých 600 výškových metrů. Sluníčko opět svítí a člověk si tak říká, co by z té těžké krosny vyhodil. Po 2 hodinách jsme nahoře. Namche Bazaar je vesnička v krásném údolí tvaru podkovy. Dnes je sobota a tak je tu tibetský trh. Shazujeme krosny v Himalaya lodge a jdeme se kouknout na trh. Prodávají tu všechno možné, což mě až tak nezajímá, krosnu už mám těžkou až až. Zajímavější je vidět pravé Tibeťany. Muži mají úplně jiný tvar obličeje, delší rozevláté vlasy a výrazně modré náušnice v obou uších. Na tržnici mají plátěné stany a kolem rozprostřené prodávané zboží.
DSC_0106.JPG

Procházíme dál a šplháme se nahoru nad vesnici. Jsou tu krásné původní kamenné domečky schované za skalami. Objevily jsme letištní dráhu, která je evidentně nepoužívaná, ale je tu pěkný výhled na vesnici. Kousek výš se nám pak otevírá první pohled na krásné zasněžené panorama s dominantou Ama Dablam a dokonce je poprvé vidět i Mt. Everest. Japonští turisté, kteří tu chodí v nehorázném kachním zástupu po 30 a více lidech, na tomto místě končí svůj trek. Vidí Everest, vyfotí se a jdou zpět.
..a jak to bylo dal?
DSC_077.JPG
Od tohoto momentu už nás Everest provázel téměř každý den. Z Namche Bazaaru  do Tengboche (3867m) vede zpočátku nádherná pěšinka po vrstevnici. V pravo se hrdě tyčí krásná Ama Dablam a celý den svádí naše pohledy. Cesta pak začíná klesat prudce dolů do údolí k řece, přeskáčeme můstek a čeká nás stoupání 400 výškových metrů. Slunce pěkně praží, což nám moc nepomáhá, ale jiná možnost nám nezbývá. Celé uřícené s radostí vítáme bránu do vesničky Tengboche. Je tu jen pár domků a asi dvě lodže. Co je tu ale k obdivování je místní chrám, nejstarší v oblasti Khumbu. Hrozně hladová si dávám Thukpu, mou oblíbenou tibetskou polévku. Ceny jídla už pomalu ale jistě rostou, takže člověk zvažuje každou objednávku. Sedí tu pár dalších lidí, kteří jsou zachumlaní do pěřovek a na hlavě mají teplé vlněné nepálské čepice. Já jsem tedy ohromně zimouřivá, ale zatím tu pobíhám jen v mikině. Jedna slečna nám povídá, jak je tu krásné teplo, že nahoře je to mnohem horší, že se máme na co těšit. Celkem mě vystrašila debatou nad zimou tam nahoře, jak se tam netopí, zamrzají záchody atd. 
DSC_086.JPG
Druhý den ráno hned po snídani razíme dál. Většinou se pokračuje do Dingboche (4200m), ale my si uděláme po cestě odbočku do Ama Dablam Base Campu. Celkem brzy přicházíme do vesničky Pengboche, kde i někteří končívají. V jedné lodži si dáváme polévku a necháváme krosny. Bereme jen foťák, vodu a nějakou sladkost. Čeká nás asi 600 výškových metrů, Base Camp je asi 4600m vysoko. Potřebujeme se opět dostat přes řeku a tak sbíháme dolů a za můstkem se snažíme najít pěšinku nahoru. Nějak se nám to nedaří a tak se prostě hrabeme nahoru po sypkém svahu na planinu nahoře. Tam už vidíme vyšlapanou pěšinku dál. Občas zastavíme na pár minut, potkáváme stádo jaků a jednoho horolezce, kteý se vrací z úspěšného výstupu na vrchol Ama Dablam a tak jsme s ním hodily řeč. Ama Damblam se zdá celkem dost blízko, ale jak se tam škrábeme, máme pocit, že cesta je dost nekonečná. Už asi hodinu si říkámě, že už tu někde přeci ten Base Camp musí být. Jsme už přímo na úpatí hor a konečně vidíme pár barevných stanů. Juchuu, jsme tu! Krásný klid a pocit respektu z téměř sedmitisícové krasavice stojí za tu námahu. Trávíme tu necelou hodinku a jdeme zpět dolů do vesnice. Lamentujeme nad tím, zda ještě pokračovat dál, nebo zůstat v Pengboche. Do setmění nám ještě zbývá asi hodinka. Bereme krosny a razíme ještě kam nás nohy donesou. Už se začíná stmívat a přicházíme do malinké vesničky, kde klepeme na dveře jedné lodže. Otvírá nám roztomilý dědula a zve nás dál. Ještě než shodíme krosny, objednáváme dalbhat, máme neuvěřitelný hlad. V lodži nikdo jiný není. Jdeme do jídelny, je to taková malinká místnost s nádherným výhledem do údolí, už je zapáleno v kamnech a krásně hřejí. Hladově vyhlížíme dědulu a konečně se to nese. Veliká porce dalbhatu nás potěšila, ale výborná chuť nás úplně nadchla. Obě jsme si přidaly další nášup, až sme byly nacpané k prasknutí. S ohlédnutím zpět, to byl nejlepší dalbhat za celý trek! 
DSC_0111.JPG
Cesta do Dingboche druhý den byla pohodička, taková krátká trasa s jedním větším stoupáním na závěr. Vesnice je taková vylidněná, protože jsme většinu lidí nechali za sebou v Namche Bazaaru, kde si dávají lidi aklimatizační den a i s naší zacházkou do Ama Dablam base campu jsme napřed. Je asi jedenáct dopoledne a my už se ubytováváme. Dneska si dáme pohodičku a relaxační odpoledne. Asi dvě hodiny se vyvalujeme na sluníčku a pak berem foťáky a jdeme se jen tak projít po okolí směrem k Island Peak. Asi po dvou hodinách, kdy jsme naháněly jaky a prováděly další blbinky se otáčíme a jdeme zpět. Zase se vyvalujeme na slunci a pak přichází první turisté. Už se těšíme na večeři, kde tradičně hrajeme s ostatníma karty. 

Toboche

Toboche

Ráno tradičně vstáváme v 7h a dáváme si naší tradiční ovesnou kaši s kostkou čokolády. Balíme a vyrážíme vstříc vesničce Dughla a pak až do Lobuche (4930m). Cesta do Dughla jde hladce a potkáváme pár kouzelných ryze kamenných domků. Nemůžu se vynadívat na tu scenérii v pozadí s horou Toboche.  Pokračujeme dál, opět scházíme k řece a nad řekou je osada Dughla, vesnice se tomu opravdu říci nedá. Je to taková osada s jedním velkým domem a restaurací. Každý se tu zastavuje a odpočívá. My jsme jedni z prvních a dáváme si nějakou drobnou mlsotu, protože je před námi krátké, ale o to prudčí, stoupání 400 výškových metrů. Na tomhle místě nemůžu zapomenout na krátkou historku, kdy chvilku o nás přichází dva kluci, Australani myslím, s jedním poterem. Kluci jdou úplně nalehko, jen foťák jim visí na krku. Vypadají unaveně a porter, který nese všechny jejich věci se vesele usmívá. My si tak žmouláme čokoládu, když se nás jeden z nich zeptá, jestli si ty velké krosny neseme sami. Naše hbitá odpověď "of course" ho trohu zarazila a na obličeji mu vykouzlila pohled údivu zvaný "respect". Pak se tak trochu zostuzeně podíval do země a mně to prostě nedalo si rejpnout a zeptala jsem se ho "Are you feeling like strong man, now?" a odpověď byla samozřejmě: "Not at all!" Tím skončila veškerá debata s namachrovanýma klukama, který si tam pobíhají na lehko a myslí si, kdo ví jaký jsou šikulové. Necháváme je jejich zostuzení, nahazujeme krosny a vyrážíme do toho krpálu. Výška už je tu sakra znát a tak se ploužíme pomalu, ale jistě, nahoru. Nahoře na kopci je spoustu modlitebních praporků a stůp. Je to hřbitov horolezců. Chvilku tu odpočíváme a pokračujeme dál do Lobuche. Trošku mě bolí hlava, protože už se blížíme k hranici 5000m a tak mě to ani neudivuje. V téhle vísce má spoustu lidí problémy s výškovou nemocí. Je tu přímo ve vesnici kruhový plácek označený H, kde velmi často přistávají helikoptéry a odvážejí turisty s výškovou nemocí. Dáváme si jídlo, zahrajeme karty a jakmile dohořívá oheň v kamnech, jdeme na kutě. V našem tradičním krcálku a dvou postelích a dřevotřískových "zdech" je pěkná kosa. Člověku se nechce ani do spacáku, protože ten je taky vymrzlej. Na záchodě už je vidět, jak zamrzá voda. Foťák strkám už několik dní do nohou spacáku, aby mi baterka úplně neodešla. 

DSC_0424.JPG
Ráno raníčko vstáváme a díky bohu je dole zatopeno v kamnech. Dneska vyrážíme na nejvyšší vrchol expedice - Kala Pattar (5550m). Hodně lidí zůstává pod vrholem v osadě Gorak Shep a jdou krom Kala Pattaru ještě do Everest Base Campu. Nám se tam nechce spát, takže jdeme na otočku, Everest Base Camp nás totiž vůbec nezajímá. Je to jen špinavý plácek, kde je občas nějaký expediční stan. Jdeme podél největšího nepálského ledovce a občas se přes něj musíme hrabat. V Gorak Shep si dáváme polévku a hned vyrážíme na vrchol Kala Pattar. Jde se samozřejmě dost špatně a pomalu. Člověk se prostě musí hecnout a nepřipouštět si tu bolest a nedostatek vzduchu, když vrchol je v nedohlednu. Z mého robotického bezmyšlenkovitého pohybu krok sun krok mě najednou vytrhl fakt, že se mi utrhla brašna se zrcadlovkou a rychlostí blesku se začala kutálet z onoho prudkého svahu dolů. Snažím se běžet za ní a chytit ji, než mi uteče úplně. Při přeskakování kamenů sem si málem vyvrkla kotník a vidím, že jsem úplně bez šance foťák dohnat. Vyhodnotila jsem situaci tak, že si raději ušetřím zdraví, protože brašku stejně nechytím. Zůstala sem zoufale stát a pozoruju brašnu, jak se ktálí a poskakuje přes kameny s velkou rychlostí. Dřepla jsem si a modlila se, aby se už brašna nekutálela dál, tohle přeci ten foťák nemůže přežít...po nějaké době se brašna dokutálela, vstávám a se zouflstvím v očích jdu hodně pomalu k brašně dolů, jako bych se bála toho, co v brašně najdu. Sedám si na zem k brašně a pomalu ji otevírám. Srdce mi buší jak o život a já se bojím. Vymdavám zrcadlovku a zkouším, jestli se nevytrhl objektiv, naštěstí drží. S nadějí otáčím knoflík na spuštění a zrcadlovka se rozsvítí! Srdíčko mi poskočí radostí a nedůvěřivě zkouším další věci, aybch se ujistila, že opravdu funguje. Otočím se nahoru a skupinka lidí stojí nahoře a smutně mě pozoruje. Beru brašnu a jdu jak slimák zpět nahoru. Všem se uleví, když jim řeknu, že je v pořádku. Pokračujeme ve výstupu. Takhle epizoda mi náladu moc nezvedla a jdu snad ještě pomaleji než předtím. Konečně se objevují vlaječky na vrcholu. Člověka to hned nabije lepší náladou a motivací. Když doazím nahoru, jsem spíš skleslá než nadšená. Historka s foťákem se mě nechce pustit. Chvilku mlčky sedím a nic nechci vnímat. Začínám se pomalu rozhlížet kolem po těch nádherných zasněžených velehorách a pomalu se mi zvedá nálada. Je to tu opravdu nádherné. Dávám si hroznový cukr a sladkost v ústech se mi přelévá do dobré nálady. Konečně nímám tu nádheru naplno. 
Mt. Everest

Mt. Everest

Vůbec se mi nechce dolů. Po cestě si dáváme v Gorak Shepu Chou Mei nudle a mají je tu opravdu výborné. Cestou do naší vesnice je malinká odbočka do Pyramidy, italsé výzkumné stanice. Já tam chci jít, ale Zuzce už se nic nechce. Stojíme na rozcestí a mlčíme, přemýšlím, jestli tam půjdu i sama, nebo ne. V průběhu mého přemýšlení se Zuzka rozešla a tak jsem nemusela nic řešit. Po pár set metrech se nám ukazuje prosklená pyramida. Obcházíme ji a snažíme se dostat dovnitř. Kámoš mi totiž řekl, že nám tam mohou změřit tlat a další věci a říci na kolik tyhle výšky naše tělo dobře zvládá. Hodnota vázání kyslíku na škále do sta je prý opimální někde kolem 80% a pokud klesá pod 60% tak už je to špatné. Ve dveřích potkáváme rozčepýřeného chlapíka, prostě vědec jak vystřižený! :-) Peter nám ukazuje místnosti uvnitř a pak jdeme po schůdkách do 2. patra a nakonec lezeme po lanovém žebříčku do 3. patra. Nahoře se chvilku bavíme, nabídne nám čaj a sušenky. Pak jsme se zeptaly, jestli by nám nezměřil náš zdravotní stav. Na to nám odpověděl, že měří jen lidem, kteří mají problémy a že to my určitě nejsme, protože jinak bysme tak hravě nevylezly ten žebřík do 3. patra.  Tím nás tedy dostal, ale na oplátku za milé posezení nás pozval druhý den na italský oběd a ukázku tajných ledovcových jezírek. Druhý den jsme měly v plánu jít pouze kratší úsek a nevěděly jsme, jak to vřešit s časem a tak se nám tato nabídka skvěle hodila. Rozloučily jsme se a rychle došli do lodže na večeři. Po večeři se krom karet většinou konalo i představení mezi klukama ze Španělska a jejich porterem Tekem. Ten se každý veřer s určitou hladinkou alkoholu dožadoval více peněz za jeho služby. Celá dohadovačka tradičně končila tím, že on prohlásil, že už s nima nikam nejde a oni mu řekli "fajn". Každé ráno u snídaně se vždycky střízlivému Tekovi rozsvítilo a pokračoval s klukama dál. Tento večer nebyl výjimnkou, dohadovačka ale pokračovala překvapivě i ráno a už to vypadalo, že se opravdu nedohodnou. Nás už tahle komedie tak nějak přestávala bavit, jdeme natěšené na ledovcová jezera nad Pyramidou a pak na italský obídek. 
final_Pyramid_8.jpg
Peter nám ukáže cestu k jezerům a pak se škrábeme asi 400 výškových metrů nahoru, takže zas taková pohodička to není. Je to tu krásné, spodní jezero není ještě zamrzlé, ale to hodní už je. Opravdu moc pěkné a hlavně ten božský klid! Dole na nás čekaly výtečné těstoviny a ještě lepší sýr s olivami. No prostě luxus, po 3 měsících italská kuchyně. Loučíme se, protože už je dost hodin a nás ještě čeká přesun do Dzongla (4843m), což je osada pod obávaným Cho La Passem (5330m). Naše očekávání snadné cesty nás ale zradila. Cesta nám přišla nekonečná a nebyla celá po vrstevnici, jak tvrdila mapa. Už se nemůžeme dočkat, až na nás vykoukne nějaký domek. Začíná se stmívat a konečně vidíme kouř z komínu. Dzongla má 2 nebo 3 domky, ale lodž funguje pouze jedna. Je tu pěkná zima a lidi uvnitř působí nějak neosobně. Jídlo nám moc nechutná a jdeme brzy spát, protože náš plánovaný relaxační den se nějak natáhl a jsme pěkně unavený. Druhý den nás čeká nepříjemný výstup do sedla Cho La, před kterým nás hodně lidí varovalo a navrhovali nám se mu vyhnout. Není to zrovna lehké, občas už to trošku evokovalo horolezení a poskakovaly jsme jako kamzíci z kamene na kámen, ale zatím to nebylo nic hrozného. Konečně jsme nahoře a vítá nás sníh. Dáváme si pauzičku, blbneme ve sněhu a pak pokračujeme. Začíná to být dost kluzké a tak jdeme hodně pomalu. Ani nevím jak, ale najednou ležím na zemi. Byla to taková rychlost. Vstává se mi jen těžko s tou krosnou na zádech a zjižťuju, že sem si o led trochu pořezala ruce. No nic, pokračujeme dál. Přicházíme na druhou stranu sedla, kde se celkem těžko dostává nahoru, ale i to se dá ustát. Věřím, že za špatného počasí je to dost nebezpečné. Posedáváme, svačíme a odpočíváme. Výhled do druhého údolí je krásný. 
DSC_09250.JPG
Slézáme dolů a dolů a tak nějak nechápeme, kde je ta osada, kde plánujeme oběd. Jdeme podél řeky a cesta se krásně vlní. Obě si říkáme, že tohle bysme nahoru jít nechtěly, ikdyž spousta lidí říká, že to je jednodušší jít v tom opačném směru. Osada Thagnag je trošku větší než Dzongla. U takové milé paní si dáváme oběd. Všichni, se kterými jsme mluvili nám říkali, že dnes dojdou až do Gokya. Jak jsme je ale tak pozorovaly, nahoře na Cho La už tvrdili opak :-) Po obědě se nám chtělo spát, ale pod vedením naší pevné vůle se zvedáme a vyrážíme ještě dál do vesničky Gokyo. Hrabeme se přes ledovec a je to hrozně únavné. Cesta nás vůbec nebaví a už tam chceme být. Začíná se stmívat a my akorát dorážíme do vesnice. Celé nadšené přicházíme do lodže plné lidí, asi nějaká skupina, co šla druhým údolím. Všichni nás pozorují a nevěřícně koukají na naše krosny a chybějícího průvodce. Pár z nich i zatleskalo, což nás pobavilo :-) Spokojeně a hrdě odpočíváme. Hřeje nás dobrý pocit, že jsme jediní, kteří dostály svému slovu a došly až sem.
DSC_0395.JPG
Ráno po vydatné snídani ve formě obligátní ovesné kaše s kostkou čokolády se vydáváme na poslední výšlap na vrcholek Gokyo Ri (5360m). Přeskáčeme pár kamenů podél krásného jezera Gokyo a pak už jen stmě nahoru. Je to jako vždy únavné a nohy těžknou každým krokem. Výheledy se ale krásně otevírají. Začínají se objevovat kamenné mohylky a pofukuje vítr. Rozhlížím se všude kolem na tu nádheru a ta mi bere tak těžce nabraný dech. Výhled je snad krásnější než z Kala Pattaru. Vše, co jsme doposud viděly byly jen střípky a nyní je skládanka celá a vše do sebe krásně zapadá. Je to paráda, barva jezer je neuvěřitelně krásná. Nahoře zůstávám nejdéle ze všech. Poslední ohlédnutí za Everestem a jdu také dolu. 
DSC_54282.JPG

Zdolaly jsme úspěšně vrcholek Kala Patthar (5550m), náročný Cho La Pass (5330m) i vrcholek Gokyo Ri (5360m). To vše s úsměvem, v supr čase a s pěknou náloží na zádech (všichni ty mladý chlapi, co měli portry, by se měli stydět!). Do cílove stanice Kathmandu jsme dorazily o 2 dny a 2 hodiny dřive oproti plánu. (ty dvě hodiny jsme zvládly po 3 měsíčních zkušenostech vyhandrkovat přímo na letišti v Lukle a vsoukaly jsme se do dřívějšího letadla :-).

Zážitek úžasný a jedinečný, mohu jen a jen doporučit!

DSC_0074.jpg
CESTA JE CÍL
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one