to jsem já..

to jsem já..

Ráda poznávám svět..užívám si poutě po cestách i necestách...protože právě ta cesta je cíl..
Dendy Hořínková
Do Ekvádoru jsem se vydala v srpnu 2010 za dobročinnými účely. Do hlavního města Quito jsem jela do školičky Pan y Miel, která se nacházela na jižním chudém okraji města. Tato část města je pro cizince velmi nebezpečná hlavně ve večerních hodinách, a tak jsme raději bydleli v klidnější severní části města. 
Každý den jsme do školy dojížděli přes celé město více než hodinu. Bylo to celkem náročné, ale určitě to stálo za to. Všechny děti ve školičce byly z velmi chudých rodin, pokud se tomu dá rodina ještě říkat. Většina z nich žila pouze s matkou, neboť otec utekl za jinou, popřípadě bydlely u prarodičů, protože rodiče by je neuživili. Téměř každé z dítek zažilo nějakou bolestnou ztrátu v rodině a často byli rodiče alkoholici nebo na drogách. Proto musí tyto děti většinou zastat všechny domácí práce, postarat se o mladší sourozence a pomoc si sami. Navíc je rodiče nutí žebrat, prodávat po ulicích pomeranče, cigarety a kdo ví, co všechno. Nicméně děti jsou to kouzelné a o to více ocení, když se jim někdo věnuje. Zážitky mám nezapomenutelné. 
Když jsme zrovna nebyli s dětmi, podnikli jsme pár výletů do okolí, které vám tu přiblížím v krátkých článcích. Nakonec jsem si dopřála i božský pobyt na Galapágách, o kterých tu píši v samostatné kapitole, protože si to jednoznačně zaslouží :-) 

Pěkné počteni!
WEB_Ecuador_PanyMiel_divka.jpg

Zázraky na rovníku

Rovník, pomyslná linie protínající 14 zemí světa. Jde však opravdu jen pomyslnou rovnoběžku s nulovou zeměpisnou šířkou, nebo je za tím i něco víc? Rovník byl magickým už před tisíci lety v dobách starých civilizací, které jeho síly dokázaly využít. Jakých zázraků můžete být na rovníku svědkem dnes? Vejce tu není nutné stavět po kolumbovsku, nejste schopni jít rovně a na vlastní oči uvidíte Coriolisův efekt. Kdo nevěří, ať tam běží! Všichni víme, jak postavil Kolumbus vejce na špičku, jednoduše ho naklepnul. 
To na rovnku vůbec není potřeba, stačí chvilka soustředění a snadno postavíte vejce dokonce i na hlavičku hřebíku. Kdybych to sama na vlastní kůži nevyzkoušela, nikdy bych nevěřila :-) Další veselá hříčka na rovníku je chůze po linii rovníku. Zavřete oči a snažíte se jít rovně, ale je to hrozně náročné, pomaličku pokládáte nohu jednu za druhou, najednou už to jde trochu lépe... Po chvilce všichni okolo vybuchnou smíchy a když po pár krocích otevřete oči, nechápavě hledíte na to, že stojíte metr vedle linie a to bez požití jakýchkoliv omamných látek! 
WEB_Ecuador_Mitad_del_mundo.jpg
No a do třetice zde najdete složité řešení otázky, zda se voda v toaletě točí doprava nebo doleva (fajnovky tento jev nazývají Coriolisův efekt). Nalijete do umyvadla vodu, odšpuntujete a sledujete vhozený kontrolní lístek utržený z vedlejšího keře. Na severní polokouli se lístek točí vpravo, na jižní polokouli se točí vlevo. No a na rovníku koukáte a koukáte a nic nevidíte. Voda ani lístek se prostě netočí, voda padá pod vlivem gravitace přímo k zemi. Takové jsou zázraky, které jsem zažila na rovníku v Ekvádoru. Kdo nevěří, ať tam běží!

Baňos, krajina vodopádů

Baňos je sice drobné městečko v Ekvádoru, zato je významnou branou do Amazonského pralesa. 
WEB_Ecuador_Banos_lanovka.jpg
Ekvádorská džungle je nejpřístupnějším pralesem na světě. Podle toho vypadá i příroda v okolí Baňos, krásné zelené kopce a vlhké podnebí. Městečko jako takové je poměrně poklidné a potkáte zde na každém rohu i tradiční jídla jako pečené morče či cuketové špalky. Lidé sem ale míří především za přírorodními krásami. Rozvodněná řeka Pastaza nabízí úchvatné údolí plné vodopádů. Podél údolí se můžete svézt místním turistickým vláčkem, na kole, autem či taxíkem. Mají tu adrenalinové atrakce pro návštěvníky, kdy vás naloží do kovové klece a spustí vás přes hluboké koryto až pod vodopád. V Baňos najdete i několik lázní s horkými prameny, mezi nimi je nejoblíenější lázeň nad městem přímo na úpatí aktivního vulkánu Tungurahua, kde je nádherný výhled na okolní hory. Vulkán sám o sobě je v období soptění také velkým lákadlem a ohromující podívanou.

Ekvádorský Machu Picchu?

Každý jistě zná peruánskou pýchu Machu Picchu, která bývala v 15. století významným sídlem říše Inků. Inkové byli národem, který ovládal poměrně rozsáhlé území And a na jejich hlavní stezce, kterou dnes nazývané „Inca Trail", se nacházela i další významná sídla. Mezi ně patřila i pevnost Ingapirca (v překladu Zeď Inků), kterou najdete na území dnešního Ekvádoru poblíž malebného města Cuenca. Pevnost je posazena vysoko v Andách ve výšce 3295m. Ingapirca byla postavena na konci 15. století, čili ne až tak dlouho před obzasením Španěly. Na první pohled z ruin Ingapica je celkem jasné, proč její sláva stojí ve stínu velkého bratra Machu Picchu. 
Zůstaly tu povětšininou jen zbytky obvodových zdí, nádoby, obětní kameny, ale je tu v k vidění i hlavní oválný Chrám Slunce. Ale pozor, takovýto oválný chrám je unikátní, podobný nalezneme snad jen v peruánském Cuzku. Zblízka musí každého člověka ohromit, jak byla celá stavba postavena - všechny kameny jsou precizně zpracované, hladké, sedí na milimetr přesně a to bez jakéhokoliv pojidla. Inkové byli proslulí svou manuální zručností a Ingapirca je dalším důkazem.
WEB_Ecuador_Ingapirca.jpg

Expedice Cotopaxi

Výstup na druhou nejvyšší sopku Ekvádoru, Cotopaxi, nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Pokud máte tento výstup v plánu, rozhodně ho nepodceňujte! Povyprávím vám o tom, že těžší nohy jsem v životě neměla a cepín se mi vážně hodil..
Cotopaxi je krásná a fotogenická 5897 metrů vyskoká sopka, která je snad nejvyšším aktivním vulkánem na světě. Džípem jsme dojeli na hranici Národního parku Cotopaxi. Odtud pokračujeme pěšky prašnou cestou směrem k úpatí sopky. Dnešním cílem je chata José Ribas ve výšce 4880m. Sopka se tváří jako rozomilý zakulacený kopeček s bílou čepičkou a tak nám připadá, že výšlap bude hračka. Poměrně dlouhou dobu jdeme po holé plošině a kráter stále krásně před očima. Ačkoliv jsme ve výšce kolem 3200m, jde se dobře a únavu moc nepociťujeme. Cestou potkáváme pasoucí se divoké koně a nad hlavami nám krouží dravci. Krajina je pustá a klidná.  Cesta se začíná pozvolna zvedat a kroky už jsou najednou víc cítit. 
WEB_Ecuador_Cotopaxi.jpg
Ani se nenadějeme a cesta už stoupá prudce nahoru. V prachu jsou vytlačené otisky pneumatik, neboť většina turistů se nechá až do výšky 4200m vyvézt džípem. Najednou kolem nás rychlostí blesku prosviští chlapík na kole a řítí se neohroženě dolů do údolí. Za ním dlouho nic a pak projede pár dalších cyklistů, za kterými zůstává jen zvířený prach. Nakonec projíždí i doprovodná dodávka, která turisty i jejich kola vyvezla nahoru a oni pak sjíždějí neohroženě a bez nejmenší kapky potu dolů.
Konečně i my jsme dorazili na nejvyšší parkoviště. Výhled je tu krásný, přes planinu je vidět daleko a velmi působivý je i vedlejší rozeklaný vrchol Rumiñahui . Čeká nás ještě závěrečný úsek do základního tábora. Schází posledních 600 výškových metrů, to už přeci zvládnem. Byla to větší výzva, než se zdálo. Až k parkovišti se šlo poměrně snadno. Zde cesta končí a dál už pokračujeme jen hromadami lávového štěrku. Navíc se tu do nás opírá silný vítr a zvířený lávový písek nás bodá do očí. Stoupání je prudké a každým krokem se zaboříme a sjíždíme o polovinu kroku zpět. A další krok a další proboření a další a další...je to nekonečný boj. Mám pocit, že jsem pořád na stejném místě. Uklidňuje mě jen to, že všichni přede mnou se nahoru hrabou v tom štěrku úplně stejně, i ta dívka v modré bundě. Snažím se svou pozornost upírat stále častěji na její záda v naději, že to trápení brzy skončí. Pohled dopředu ale nevydržím dlouho, protože mi vítr do tváře opět foukne písek. 

Zavírám oči a jdu pár kroků poslepu, však se za těch pět kroků nikam neztratím. Konečně, v dohledu se vyloupla chata base campu. Srdíčko mi poskočilo radostí. Pomalu ale jistě se blížím. Už jen maximálně pět minut a jsem tam. Hlavou se mi honí myšlenky na postel, odpočinek a voňavé jídlo. Tak a už konečně tady! Ta úleva, ten úžasný pocit, ta pýcha, že jsem dosáhla cíle a překonala svůj výškový rekord. Zasloužených 4800m mě odměnilo úchvatným výhledem do okolního kraje a ryba s rýží nikdy nechutnala tak výtečně.

WEB_Ecuador_Cotopaxi_ja.jpg

Po třech týdnech ve výšce 2800m už sice trochu aklimatizovaná jsem, mám za sebou i dva cvičné výstupy do 4600m, ale prodělaná viróza mi dává stále zabrat. Je šest hodin večer a  jdu spát. Zítra budu celý den odpočívat ve spacáku, jíst a nabírat energii. Počasí je opravdu pod psa, sněží jako když se čerti žení a vichr by sklátil i statný strom.

V noci jsem zabalená do dvou spacáků, jeden místní  jsem si půjčila a dobře jsem udělala. Venku bylo v noci kolem  mínus 15  až 20 stupňů, chata bez vytápění nám dvaceti nadšencům nabídla teplotu lehce pod nulou. O půlnoci všichni vstali a vydali se na cestu, aby v šest ráno stihli východ slunce na vrcholu Cotopaxi. Nemůžu zaspat všechen ten rámus a dusot těžkých bot. Vstávám, pára mi jde od pusy a navléknutí do prochladlé bundy mnou oklepe. Počasí  venku už se zdá být lepší, vítr se uklidnil a přestalo i sněžit. Posnídala jsem s ostatními  a popřála jim hodně zdaru při dobývání sopky. Vracím se do už vychladlého spacáku a spím až do rána. Kolem šesté hodiny ranní se vrací první horalové. Jejich brzký návrat nevěstí nic dobrého. Jdu s nimi popít čaj a vyzvědět všechny podrobnosti. Je jasné, že jsou zpět příliš brzy na to, aby byla expedice úspěšná. Všichni dříve nebo později příchozí zklamaně konstatovali neúspěch při výstupu. Počasí se o pár set metrů výše zhoršilo a sníh s větrem ve spojenectví s náročnou nadmořskou výškou je donutily výstup vzdát. Tajně doufám, že dnešní noc bude pro mě a Samuela úspěšnější. Odpoledne trochu trénujeme na ledovci a pak znovu  do spacáku. V průběhu dne odešli zklamaní horalové dolů a vystřídali je noví a natěšení dobrodruzi. V šest hodin večer s krásným západem slunce uléháme do spacáku. Odbila půlnoc, všichni vstáváme, balíme nejnutnější věci a po energeticky vydatné snídani vyrážíme ve skupinách dobýt zasněžený vrchol. Počasí vypadá nadějně. Je klid, vítr nefouká a nesněží. Cesta vede ještě první hodinu po lávovém štěrku, který se stále propadá a sesouvá dolů. Jdeme sice pomalu, ale dýchám jako bych běžela o závod. Pravidelně zastavujeme a rozdýcháváme metry, které jsme nechali za sebou. 

Konečně jsme dorazili k ledovci, na boty připínáme mačky, do ruky cepín. Navazujeme se na lano, první jde průvodce, pak jdu já a poslední Samuel. Na ledovci se nám jde mnohem lépe, ale každý výškový metr je znát. Zastavujeme teď častěji. I naším pomalým tempem předcházíme některé výpravy. Svah už je neuvěřitelně prudký a cepín je mi dobrou oporou. Začíná opět sněžit a silně foukat. Vítr nabírá s výškou na obrátkách a sníh mi bičuje obličej. Mám ho celý zakrytý, ale brýle musím sundat, protože se mi zamlžují. Mrzne jak když praští a po celém povrchu oblečení mám namrzlý led. Kvůli sněhové vichřici musím mít skloněnou hlavu, vidím jen metr před sebe a zastávku poznám jen podle toho, že lano průvodce se prověsí až na zem. Zastavíme se a s obavami hodnotíme zhoršující se počasí. U Samuela se začaly projevovat příznaky vysokohorské nemoci s bolestmi hlavy, přesto jsme se rozhodli pokračovat dál. Vítr stále sílí a já už se téměř plazím po čtyřech. Nohy mám jak zalité betonem, je hrozně těžké s nimi hnout. Každý krok znamená tři nadechnutí, každé tři kroky znamenají mikropauzu a vydýchání. Noha střídá nohu a nic jiného nevnímám. Při každé zastávce, jakmile se rozdýchám, cítím, že na to stále mám. Není mi zima a jsem dobře fyzicky připravená. I když je to neskutečně náročné a počasí je proti nám, cítím, že výstup zvládnu. Vítr se mnou začíná házet, ani se nenaděju a už se válím ve sněhu. Reflex a pud sebezáchovy okamžitě zasekly můj cepín do sněhu. Horko těžko vstávám, uklidním znepokojené výrazy ostatních, oklepu se a jdu dál. Po pár minutách mě vítr opět sráží k zemi, je to opravdu těžký soupeř. V další krátké pauze doplňuji tekutiny a hroznový cukr, abych měla více síly bojovat s těmi rozbouřenými živly. Jsme asi ve výšce 5500m, zbývá nám tedy už jen necelých 400 výškových metrů k vrcholu. Všude kolem nás se čerti žení a zkušený průvodce Segundo si je jistý, že počasí výše se bude už jen zhoršovat. Tohle počasí je podle něj ještě horší než to včerejší, kdy byly všechny skupiny donuceny výstup vzdát. Všichni víme, že snaha dosáhnout vrcholu sopky by bylo jen zbytečné hazardování se životem. Nebezpečí výstupu byl pádný důvod pro sestup a tak tato krásná, avšak nevyzpytatelná sopka s bílou čepičkou, zůstává námi nezdolána. Snad někdy příště, Cotopaxi, však já se vrátím!

WEB_Ecuador_saman.jpg


CESTA JE CÍL
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one