to jsem já..

to jsem já..

Ráda poznávám svět..užívám si poutě po cestách i necestách...protože právě ta cesta je cíl..
Dendy Hořínková

Brazilská expedice 2015 


Letošní expedice byla nečekaná. Z původně plánované cesty do Vietnamu se vyklubala na rychlovku pořízená letenka do divoké Brazílie. Cena letenky byla neodolatelná, změnám plánů jsem otevřená, takže proč ne. Země obrovsá jako celá Evropa dohromady, ne-li větší, není to lehký úkol naplánovat tam jen 3 týdenní cestu. Krásného je mnoho, nakonec expedice dopadla takto:
Brusel - Casablanca - Sao Paulo - Foz do Iguazu - Pantanal - Rio de Janeiro - Terezopolis - Ilha Grande - Paraty - Sao Paulo - Casablanca - Frankfurt
Na 3 týdny moc pěkný plán, ale i tak jde jen o maličkatý kus Brazílie. Vrcholová expedice roku 2015 může začít.
Noc v Casablance

Stop over přes noc v Casablance byl zajímavý zážitek, který vřele nedoporučuji. Vstup do této země je byrokratický úvod jak se patří. Přiletěli jsme asi v 20h a z letiště jede vlak přímo do města. Ubytování jsme našli blízko vlakového nádraží Porto, abychom se v noci moc necourali po ulicích. Bohužel jsme stáli neuvěřitelně dlouhou frontu na propustku do země a tak jsme jeli vlakem až v 23h, ve vlaku jsme ještě por jistotu zjišťovali, jestli vlak jede do Porta a cestující nás poměrně přesvědčivě ujišťovali, že nejede, že musíme přestoupit ještě na jiný vlak, le že nám doporučují spíše taxi. Trošku nám zatrnulo při představě, že budeme přestupovat o půlnoci na nějaký další vlak nebo se dohadovat s taxikářem, aby nás nehorázně neobral nebo nezavezl do temné uličky. Naštěstí nás průvodčí ujistil, že to do Porta jede. Ve vlaku už jedeme jen tři lidi. Vystupujeme na prázdné nástupiště a procházíme ktrásným novým a opuštěným nádražím. Za námi už se jen zamkne. Nádraží funguje teprve týden, proto nikdo nevěděl, že zde nyní končí snad každý vlak z letiště. Procházíme potemnělými uličkami kolem přístavu a není to zrovna lahodný pocit. Jednou uličkou doslova spurtujeme, abychom byli rychle pryč. 

DSC_0013.jpg
Hotel byl naštěstí opravdu blízko. Romantický hotýlek na původně romantickém tradičním náměstí se zdá být už lehce ošuntělý. Vejdeme vítězoslavně dovnitř, kde je tma, jen v pokoji vedle recepce svílí lampička a tři chlapíci karbaní. Jeden se s úsměvem zvedne a jde nás přivítat. Vyplníme papíry, dostáváme klíč a jdeme až do horního patra po vrzajících točitých schodech. Odemykáme pokoj, rozvítíme a pohled nás rozhodně nepotěšil. Kdyby jen pohled, smrádek v pokoji byl těžce zatuchlý a cítit plísní. Jediné kno v pokoji vedlo do čehosi, čemu možná v Casablance říkají světlík. Na nás je to ale silné kafe. Zkoušíme vyjednat jiný pokoj, ale v 1 ráno se s Maročanem pod vlivem všeho možného těžko něco řeší. Zkoušíme vedlejší pokoj, je to úplně stejné, jen snad trochu méně plesnivé. Bereme, rozbalujeme vlastní spacák, protože jejich povlečení a rádoby deka jsou nechutné. Radši to jdeme rychle zaspat, moc času na spánek už nám nezbývá. V 5 ráno začne řvát tlampač mešity. Kristepane, já už vím, proč nechci jezdit do muslimských zemí! Člověk si to musí občas připomenout. Noc tedy stála opravdu za houby.

Poučení je, nekupovat ubytování přes booking.com v takovýhle zemi. Fotky byly asi dvacet let staré, kdy to asi zrovna čerstvě natřeli. 
DSC_0021.jpg
DSC_0020.jpg
V Casablance je k vidění snad jen jedna zjímavá věc a to je mešita Hassan II. Je to nově postavená mešita přímo u moře, kousek od přístavu a tedy kousek od našeho kvazi hotelu. Cesta tam vede podék čtyřproudovky a okolí je doslova malebné. Ráno po snídani máme čas jen na chvilku tam doběhnout, udělat pár fotek a musíme mizet na letiště, 13:00 odlet směr Sao Paulo. 
DSC_0028.jpg
Konečně ta Brazílie...největší nádhera na světě, vodopády Iguazu!
Nejsem žádný milovník měst, takže rychle pryč ze Sao Paula směr na nejkrásnější vodopády světa - Iguazu. Z města Campinas (na okraji Sao Paula) létají celkem levně letadla do Foz do Iguazu. V malém letadélku nečekejte žádný komfort, ale výhled na nádhernou přehradu Itaipu je úchvatný a každému bych doporučila se tam proletět. Letiště ve Foz je malinké a jede od tud bus za pár drobných buď rovnou na vodopády, které jsou nedaleko letiště, nebo do města. Autobusové nádraží ve městě je zvláštně oplocené a musí se striktně procházet vstupem, kde se kupuje jízdenka. Jsou tam celý den vyhazovači, takže nemá smysl se tam pokoušet proklouznout nebo ignorovat ploty. Hostely jsou v podstavě v blízkém okolí nádraží, stačí se projít pár uličkami kolem a zeptat se po cenách. kousek víc do centra je pak taková známá avenue s hotely, kde jsou i lepší restaurace (mimo moje představy o optimální cenové úrovni) a obchůdky. Pro mě bylo jídlo nejlepší tam, kde jedli místní. Bankomaty tu jsou taky, ale rozhodně né na každém rohu, v obchodním centru byl vydřidušský bankomat, který chtěl nehorázné peníze za výběr, ten stejný mají i na nádražích, takže nenechávejte výběr hotovosti na poslední chvíli nebo na nádraží.
Na vodopády to chce opravdu celý den. Je to náhera, od které nechcete odtrhnout oči a spěchat někam pryč. Doporučuji jet nejdříve na brazilskou stranu vodopádů na jeden den a pak na argentinskou stranu taky na jeden den, a sice v tomto pořadí. Oboje je nádherné, jiný pohled, jiné části vodopádů, ale Argentina má úchvatný pohled do Chřtánu, po kterém by vás už ta brazilská strana nemusela tak učarovat.
Vodopády Iguazu

Vodopády Iguazu

Tam, kde kajmani dávají dobrou noc
Dalším cílem byl Pantanal, široké pláně, které monzuny promění v bažiny. Jak voda postupem času ustupuje, vyznikají jezírka, která jsou plná života. K vodě se stahují zvířata a v rovinatém terénu se dají krásně pozorovat. Jezera jsou plná ryb, povalujících se kajmanů a ptactva. Občas jsou tu k zahlédnutí kapybary a výjimečně i nějaká chlupatina, jako třeba mravenečník. Sympatické rozvážné stvoření, které si člověka příliš nevšímá, zamete za sebou pěkně velkým ohonem a vznešeně odkráčí do křoví hledat baštu. 
Jižní část parku je rozparcelovaná na soukromé haciendy a jediný veřejný prostor je přístupová prašná cesta. jediným způsobem, jak poznat zdejší faunu a floru je tedy ubytovat se v některé haciendě. S místními průvodci se pak člověk může dostat do divočiny a pozorovat tu nádheru zblízka. Místní řeky jsou plné piraní a dalších ryb. Je to celkem adrenalin se v těhle říčkách s piraněmi a kajmany koupat, po těch všech trillerech, kde piraně ožerou člověka až na kost a Dandy dramaticky bojuje s krokodýly. Pokud člověk nemá čerstvou ranku, která by krvácela, pak je to celkem bezpečné, piraně si všímají pachu krve. No a kajmani tu povětšinou nemají dostatek potravy, aby vyrostli do takové velikosti, kdy si troufnou na člověka. Z prvních pár kajmanů je člověk odvázaný, když je ale vidí každý den a na každém kroku, začíná je přehlížet jak širé lány. Nejlepší zábavou tak zůstává lov piraní na hovězí steaky s grilovačkou. Chuťově je to opravdu výborná ryba, jen ty tesáky se mi jako suvenýr nepodařilo dovézt, nedopatřením mi je vyhodila uklízečka v hostelu.
kajman

kajman

Z džungle do džungle! Vydáváme se do víru velkoměsta Rio de Janeiro. Příjezd do oblíbené brazilské metropole není nijak lákavý. Poměrně dlouho se pomalu posouváme v zácpě na dálnici a kolem nás jsou okrajové slumy. Na kazdé křižovatce stojí policejní auto, které asi dohlíží na místní gangy. Člověk je pak vděčný za to, jak poklidný a pěkný život vedeme.
Odlehčení o zlaťáky vzhůru k nebesům...a hned dvakrát!
Z autobusového nádraží utíkáme do klidnější části města, kde jdeme zkusit ulovit nějaké ubytování. První kroky vedou samozřejmě na kopec Hrbáč neboli Corcovado, navštívit vysoko nad městem světoznámou sochu a symbol Ria, jeden ze 7 divů světa - samozřejmě Ježíše Vykupitele. Dá se tam jet zubačkou Estrada de Ferro Corcovadoo, což je nutné booknout dopředu, je tam opravdu nátřesk. Nebo se tu nabízí možnost transitů, které mají povolení vjezdu. Ty jezdí poměrně často a je to taková jednoduchá možnost, jak se tam dostat. Pro hodně otrlé je tu pak možnost vydat se nahoru po svých, nicméně v tom vedru bych spíše doporučila šetřit síly a věnovat je pak procházce po okolním národním parku.
Pao do Azucar, magická cukrová homole. Krásný výhled na celé Rio, vítr ve vlasech, roztomilé opičky a pěkná projížďka lanovkou vykoupená hodně zlaťáky. Na první stanici lanovky se dá vyjít pěšky, ale cena lanovky zustava i tak stejna, takže je to ka každém, zda si tam chce vyšplhat. V první stanici je i muzeum, občerstvení a pár uměleckých skulptur. 
 
Pao.jpg
Když už jsme tu Copacabanu viděli shora z Pao do Azucar, tak jsme se tam tedy vydali na obhlídku. Bylo už odpoledne, to vřele nedoporučuji, protože kolem čtvté hodiny už na pláž vrhají okolní hory betonu smutný stín. Na pláži bych se neodvažovala moc cachtat, protože velmi jednoduše přijdete o své věci, navíc v Riu jsou i jiné, příjemnější a poklidnější pláže.
Nejkrásnější trek v celé Brazílii
Volíme úprk z městké džungle zase do přírody. Hodinku za riem je krásný kus světa. Mezi městy Teresopolis a Petropolis je krásný národní park Serra dos Orgaos, jedinečné tvary horských hřebenů, které se vám vyryjí do paměti. Dominantou je vrcholek Dedo de Deus připomínající sepjatou ruku Boží se zviženým ukazováčkem směrem k nebesům. Přechod mezi těmito městy je asi na 3 dny, je to údajně nejkrásnější trek v celé Brazílii. Všude píší, že je potřeba mít průvodce, protože ve střední pasáži není značení a člověk snadno sejde z cesty. Nemohu to potvrdit ani vyvrátit, protože na internetu jsem dostatek informací nesehnala, všude psali, že u vstupu do parku se dozvíme všechny informace včetně map. To se rozhodně nestalo. Nedali nám žádnou mapu, jen plánek hlavní stezky, bez vrstevnic nebo něčeho smyluplného. a nedokázali ani říci, co znamená "shelter", který má být k dispozici nahoře. takže jsme ani nevěděli, jestli je tam nějaká možnost být v teple, nebo ne. Vrcholky se pohybují na 2 000 m, takže jme si netroufli tam jit bez jakehokoliv teplejšího vybavení a rozhodli jsme se jít prostě jen nahoru a dolu na jeden zátah. Cesta nahoru bylo džungloidní, tak nebylo alespoň takové vedro. Na zastávce na kus žvance nás obletoval kolibřík, nádherná podívaná. Nahoře jsme dorazili k regulérní chatě, která měla záchod, sprchu, kouchyň a prostě vše potřebné pro chladnou noc. Tohle vědět, tak jsme se na ten přechod dali...no, proste jižani, člověk se s tím musí smířit. Nahoře už nás chytl mrak, takže nebylo vidět na metr, utíkáme rychle dolů, protože už se začíná smrákat a v džungli v noci vylézají hadi a jiná jedovatá havěť. S čelovkou na hlavě jdeme poslední hodinu. A ejhle, v posledních metrech nám opravdu přes cestu přeplazil had, ani nechci vědět, jak moc byl jedovatý!
Dedo.jpg
CESTA JE CÍL
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one